V samotách.

Adolf Heyduk

V samotách.
Na klíně samot, ňadrech lad, vždy mír v mou tesknou duši pad’, a jdu-li dumnou lesní mýtí, vždy myslím si, že se mnou cítí. Mně protiven je hluk a ruch, spíš v samotě je se mnou Bůh a dotýká se mého čela, až zase dítětem jsem zcela. Tu mého srdce plachý sen zas rozvíjí se nerušen, a z nitra duše hněvu prosté mých písní polní kvítí roste. A přál bych si, bych v nitru skal kdes prostřed lesa v hrobě spal, kde Bůh by jenom s nebes výše zřel milostivě do mé skrýše. 9 By ten, kdo rád mě ondy měl, kde spím, o místech nevěděl a v snění hlavy neuklonil a v žalu slzy neuronil. By mimo kráčel vesel dál a netušil, že zde bych spal, a šedý pták, jenž v houšti zpívá, že má je duše žalostivá. 10

Kniha V samotách (in Spisy Adolfa Heyduka, svazek 26) (1901)
Autor Adolf Heyduk