Samoten.
Jsem samoten, jak bouří rvaný štěp
uprostřed lad,
a přec mi v hlavu z jara omladlou
pták s písní pad’.
Jsem samoten, jak lesem věnčený
je horský luh,
a přec mi květy srdci útěchou
v hruď nasil Bůh.
Jsem samoten, jak pod balvany skryt
je horský zdroj,
a přece ke mně v slunci přiletěl
včel zlatých roj.
Jsem samoten, jak v hvozdu mýceném
je nízký vřes,
a přec se motýl sluncem vyzdoben
v můj úkryt snes‘.
12
Jsem samoten, jak hořec zarudlý
na svahu skal,
a přec mi tvůrce s vonným zádechem
pyl v duši dal.
Jsem samoten, jak v polích ztracený
je žitný klas,
a přec i z jeho zrn, když přijde čas,
to pučí zas.
Jsem samoten a z poustky netoužím
na hlučný svět,
a přec tak mnohý na ňadra mi šláp’
a rval jich květ.
Jsem samoten, jak na pomezí niv
v prs ťatý šíp;
až sprchne květ: až budu v hrobě spáspát
pak bude líp. –
13