Samoten.

Samoten.
Jsem samoten, jak bouří rvaný štěp uprostřed lad, a přec mi v hlavu z jara omladlou pták s písní pad’. Jsem samoten, jak lesem věnčený je horský luh, a přec mi květy srdci útěchou v hruď nasil Bůh. Jsem samoten, jak pod balvany skryt je horský zdroj, a přece ke mně v slunci přiletěl včel zlatých roj. Jsem samoten, jak v hvozdu mýceném je nízký vřes, a přec se motýl sluncem vyzdoben v můj úkryt snes‘. 12 Jsem samoten, jak hořec zarudlý na svahu skal, a přec mi tvůrce s vonným zádechem pyl v duši dal. Jsem samoten, jak v polích ztracený je žitný klas, a přec i z jeho zrn, když přijde čas, to pučí zas. Jsem samoten a z poustky netoužím na hlučný svět, a přec tak mnohý na ňadra mi šláp’ a rval jich květ. Jsem samoten, jak na pomezí niv v prs ťatý šíp; až sprchne květ: až budu v hrobě spáspát pak bude líp. – 13