V bouři.

Adolf Heyduk

V bouři.
Pták zpěvný ztich’, les dřímá, listí suslí; strom každý strunou obrovských je huslí; kraj ustrašen, mrak hněvným okem blýská, a jedle k jedli bojácně se stiská. Dub z hloubi vzdech’, buk větví mocnou tíhu i každý list svůj kloní smuten k jihu, s ním celý hvozd; vždyť smečku větrů dravou bouř nad dumavou pohání mu hlavou. I stená smrk a vzdychá mladé boučí, klen v pádu s druhy stenaje se loučí, blíž ke skále se tulí útlá břízka, a seveřík si rozpustile píská. A zas a zase při divokém zpěvu dál valí bouře vlny svého hněvu a netvornými perutěmi věje, a lesů bůh, Pan, radostí se směje. 97 A výská si a mocným hlasem hlásá: „Ó jaká vznešenost, ó jaká krása! kdo tušil by, že obec těchto buků zná všecka kouzla sedmera mých zvuků?zvuků?“ 98