Klid lesa.

Adolf Heyduk

Klid lesa.
Chléb v klasech těsná se – ó slunné doby – a růže smějí se vstříc vjezdu léta, vrb vlasy zelené proud pěnou zdobí a při něm hochů veselí se četa, jich oči, rty i tvářky zrovna hoří a plná těla v křišťál vod se noří; ti potápějí se, ti do vln tlukou a ti tam v tváře stříkají si rukou. Mě vábí to však mocí z toho víru v hloub lesů ztemnělých, kde klid se hostí, v tůň samoty, v síň zeleného míru, kde stromy touží nebe do výsosti, kde mladé mlází přitajuje dechu, když pták mu píseň zpívá pro potěchu a taktem úměrným v strom bije dutý mdlé srdce samoty, ten datel žlutý. 43 Zde duši svoji v sosen vůni koupám a napájím se z krás sladkého zřídla, až volně nad vrcholky stromů stoupám a snivý duch svá sivá šíří křídla a zakrývá mi nebes ruch i země, leč nový svět i nebe roste ve mně, kde k písni ladí cit svou zlatou lýru – a slyším píseň věčnosti a míru. – 44