Poesie.

Adolf Heyduk

Poesie.
Dujný sever krajem běží, na horách už sněhy leží, mladé boučí, staré sosny, líbá host ten neúprosný. Dřímou vsi a dřímou chaty, v síních vrčí kolovraty; mráz kouzelník prošlý světy v okénkách jim kouzlí květy. Vmyslil jsem se – blahé doby – v takou chatu plnou zdoby; ať to venku bouřně válo, na mne se v ní jaro smálo. Zářilo mně v mladém štěstí při pohádce, při pověsti, z kahánku i smolné louči, jak když sta se sluncí sloučí. 99 Teď však moje lebka stará, chladna jest i v době jara, nelzeť mládí svábiť zpátky Kde má síň, kde kolovrátky? Co bych dal, můj Bože milý, za jedinou, takou chvíli, kdy nám první růže vije,vije k srdci svatá poesie. 100