Bez úkoje.

Adolf Heyduk

Bez úkoje.
Jako srdce matky osiřelé truchlí horské pleso v bujném sítí, ani slunce políbení vřelé nemůže je z žalu vyrušiti; jen když půlnoc májová se zjasní a hvězd perly v černou kadeř vije, zkvétá smutné pleso vonnou básní leknínů svých bílých nad lilie. Leč když hvězdy s oblohy se ztratí a luh nebes kryt je mraků stínem, slyšíš pleso hustým sítím lkáti a zříš leknín vadnout za leknínem. Touží leknín, kde se hvězda nítí, touží hvězda po leknínu vody Ach, ty nedosažné tužby žití, ach, těch přání nedosažné svody! 65