Pozdní jeseň.

Adolf Heyduk

Pozdní jeseň.
V mou slunnou jeseň z nenadání vnik’ náhle zimní bouře dech, a rtů mých klidné pousmání v žal zkřehlý změnil na ústech. Ruch prsou povždy víc se ztrácí a níž a níže klesá leb, a myšlenek mých plameňáci mé duše opouštějí step. Mých písní réva rudne, vadne, a navždy opadá juž snad tím smrtným dechem bouře zrádné mé poesie vinohrad. Snů zlatých motýlová píle v mlh tesklivých se noří stín a srdce stále víc, co chvíle, šeď kryje zimních pavučin. 79 Čas dušičkový! Hruď i lada jak příkrov tíží sivý mrak, do chladných rukou hlava padá a pod rukama vlhne zrak. 80