Smutno.

Adolf Heyduk

Smutno.
Smutno! Ptáci hvozdům s bohem dali, k jihu vzlétli, v jihu zapadali; smutno v mojí duši, smutno kolem – větrové se sbíhají a sváří, dechem řeží rýhy do mých tváří, žluté listy shánějíce polem. Hlava uklání se, zrak se kalí; všecko všudy mlhy v roušku halí, slunečnou co dříve řízu mělo. Písně, písně, vraťte se mé skráni, pohlaďte mi teplou svojí dlaní bez růží tak náhle zchladlé čelo! 86 Vás-li četa k mé se hrudi sblíží, na tisíce zim mi neublíží; každá z vás je čarodějným lékem, když jak zlatá muška temnost lesa, srdce moje, jehož peruť klesá, prozáří svých očí sladkým vděkem. Ach, jak zář ta hruď mou k žití vzruší! Písně, písně, vraťte se mé duši! 87