Úkoj v samotách.

Adolf Heyduk

Úkoj v samotách.
Vadne život na samotě, žloutne jako tráva, když už vláhy ani slunce jí se nedostává; žloutne, vadne, nebudí se – žal, jenž z oka kane, tuhne jako krůpěj v mraku, až se ledem stane. Mně však ondy na samotě nebe hojně přálo, z trojích očí trojí jaro svitlo mně a hřálo; tři byly, jež celováním braly ňader tíseň; milá žena, něžná dcerka a má družná píseň. 57