V rozvalinách.

Adolf Heyduk

V rozvalinách.
Skal rozvaliny teskní v lese, kam zpěvný pták se zřídka nese, chtě v hnízdo mechu nasbírat; tam za večera chodím časem, bych vyplakal se zvonu s hlasem, jenž utíká sem umírat. Tvář perlí se mi ze slz vláhy, až usměvavý s hvězdné dráhy v mé srdce vkročí mládí sen; květ růží v klíně se mu množí, a když mi jeden na hruď vloží, jsem vůní jeho opojen. 68 I voní to a zní a zvučí, a duši vábí to i mučí, až oči zaslzí mi v ráz; co jsou ty květy čarných zvuků, jež v radost mísí hořkou muku, co za tajemný div to as? – Je slunných chvil to pestré kvítí, jež rozházel jsem ondy v žití do zablácených cesty rýh? Či zlaté písně jsou, jež kradí mé vzlykající zpívá mládí, z chvil ráje dávno ztracených? – 69