Tolstoj.

Tolstoj.
To bylo k jitru v jihu Čech, mrak s mrakem nebem pílil, mně z ňader těžký dral se vzdech a k prsům leb se chýlil. Stesk k nebi pozvedal mi tvář, i zastavil jsem v chodu – hle, divná rudě zlatá zář se vznesla na východu. Od země rostla výš a výš a vzrostla na postavu, ta v brázdách šla a chýžím blíž a v nebi měla hlavu. Div gigant rolník byl – já žas’ – cit z očí plál mu měkký, a z ňader proudný zářil jas jak příboj zlaté řeky. 82 Jím oslněn byl les i luh, až v úsvitu se ztrácel – to Chelčického slunný duch k nám z východu se vracel. 83