Pološero.

Adolf Heyduk

Pološero.
Pološero; pole tichnou, den se k noci obrací, nebe ze zlatého srdce žhavou krví krvácí, v noc – v sen plachý spánku věčna – zabírá se dalný svět, na nebi se hvězdy jasní, na zemi dlí v slzách květ. Na tisíce u všemmíru písní dřímá tajemných, na tisíce zkvést jich může z pole brázd a skalin rýh, jako v strunách houslí dřímou nevyzpytným jaty snem, kéž jen jednu vzbudit mohu ducha křídel dotekem. – Jenom jednu, aby zněla za hrob můj vždy v stejný jas, by tím záchvěv srdce mého v jiném obrodil se zas, aby s ňader zvukem jeho mých se ňader sdružil zvuk, by v dvou srdcích různých dobou jeden pocit byl i tluk. – 27