Zpívající pták.

Zpívající pták.
Pod okny domu, útulek v němž sobě druh samotář jsem vyvolil, co rok si v bezu větevnaté zdobě pták hnědokřídlý hnízdo svil; druh maličký, leč nitro se mi chvělo, když jeho srdce v žluté hrudi pělo, co vesnou očarován snil. Skryt v lupenech své ladné písně tvořil a zpíval někdy celý den tak líbezně, že v dumy jsem se nořil, na křídlech krásy unesen; a po každé, když při okně jsem sedal, bláh křídlatého básníka jsem hledal, bych vyslech’ sladký jeho sten. 50 Byl přítelem mé duše, pták ten žvavý, a sotva z listí hlavu vznesl výš a v zpěv se pustil duši pronikavý, hned unášel mě ve snů čarnou říš, že okřáv jeho zvuků jasným tokem v noc cesty své jsem hleděl jasným okem, k svým tužbám mužně kráčeje vždy blíž. Zpit byl jsem jeho zvučícími divy a písní květem v hloubi duše bláh, leč v jeseni, když chlad se vkrádal v nivy, a v běl se kryly sosny na horách, jal smutek mě, až zpět když přišla doba, kdy stromy obaluje květu zdoba, zas mladým vínem šuměl prsou nach. Vždyť v ňadra stromu zpěvák můj se vrátil a v duši vrhal mi svůj zvučný skvost, až teplodechý den se zase krátil a neměl květů luhům pro radost; tu srdce mé se teskně tetelilo, vždyť před odletem drobných pěvců bylo, kde opouštěl mě milý sadu host. Tak přelétaly léta, doby, časy, a v hruď přemnohý ostrý hrot se vbod’, až ztichly mládí hlučné hodokvasy, a s činů spadl květ, než uzrál v plod, i z přátel mnohých nezbylo mi v žití než pták, jenž zpěvné nosíval mi kvítí, když ošetřoval v hnízdě skrytý rod,rod. 51 Vždy v zakrslého stromu domov milý v čas navracel se rád, kde ondy žil, a pěl a nedbal, čas že neužilý již větví jeho kmene nesvěžil, spíš že mu vichrem mladé zlámal sněti, kde skrýval okřídlený poklad děti; on zpíval přec! Či byl to pláč a kvil? Ba ne, ba ne! Jen mé se zdálo duši, že znaveněj’ vždy slétá na větev, že srdce záchvěvy mu ňadra kruší, z nich místo zvuků tryská vřelá krev; že z písně křišťálu se rubín stával, čím z číše slz víc život pít mi dával, až v živé vzdechy proměnil se zpěv. Snů mladých vůně prchala vždy více, až rozkoš moje změnila se v žal; zlý oráč čas mi tajně zbrázdil líce a v temnou kštici bílé jíní svál, a když jsem naposledy v jarní vnadě zpěv ptáků slyšel v opuštěném sadě, jak nářek mi ten švehol vyzníval. Vše truchlivé to, chmurné byly zvěsti, a výkřik poslední tak smutně zněl, jak v želu propasti, jak z prorvy štěstí, kde život na člověka zapomněl a kde jen příval rudých slz se valí, v nichž vše je pohřbeno, co dřív jsme ždáli Můj příteli, jak jinak dřív jsi pěl! 52 Chlad skutečnosti ovanul mě krutý, i chvěju se, když v prchlý hledím svět; kde jsou mé zpěvné duše květné pruty, kde radostí mých pel a zlatý květ? Mne závrať jímá při zvuku tvé písně, můj druhu mladých let; kéž z žití tísně v sad slunných nadějí zas mohu zpět! Hleď, růže krvavé mi kvetou v prsu a nechať mrazný provívá je chlad, vždy více roste na bujném jich trsu, leč jiné jsou, než když jsem býval mlád; tak mění život, co jsme v duši měli i co jsme doufali a co jsme chtěli, jen změna vládne všemu napořád. 53