Zpívající pták.
Pod okny domu, útulek v němž sobě
druh samotář jsem vyvolil,
co rok si v bezu větevnaté zdobě
pták hnědokřídlý hnízdo svil;
druh maličký, leč nitro se mi chvělo,
když jeho srdce v žluté hrudi pělo,
co vesnou očarován snil.
Skryt v lupenech své ladné písně tvořil
a zpíval někdy celý den
tak líbezně, že v dumy jsem se nořil,
na křídlech krásy unesen;
a po každé, když při okně jsem sedal,
bláh křídlatého básníka jsem hledal,
bych vyslech’ sladký jeho sten.
50
Byl přítelem mé duše, pták ten žvavý,
a sotva z listí hlavu vznesl výš
a v zpěv se pustil duši pronikavý,
hned unášel mě ve snů čarnou říš,
že okřáv jeho zvuků jasným tokem
v noc cesty své jsem hleděl jasným okem,
k svým tužbám mužně kráčeje vždy blíž.
Zpit byl jsem jeho zvučícími divy
a písní květem v hloubi duše bláh,
leč v jeseni, když chlad se vkrádal v nivy,
a v běl se kryly sosny na horách,
jal smutek mě, až zpět když přišla doba,
kdy stromy obaluje květu zdoba,
zas mladým vínem šuměl prsou nach.
Vždyť v ňadra stromu zpěvák můj se vrátil
a v duši vrhal mi svůj zvučný skvost,
až teplodechý den se zase krátil
a neměl květů luhům pro radost;
tu srdce mé se teskně tetelilo,
vždyť před odletem drobných pěvců bylo,
kde opouštěl mě milý sadu host.
Tak přelétaly léta, doby, časy,
a v hruď přemnohý ostrý hrot se vbod’,
až ztichly mládí hlučné hodokvasy,
a s činů spadl květ, než uzrál v plod,
i z přátel mnohých nezbylo mi v žití
než pták, jenž zpěvné nosíval mi kvítí,
když ošetřoval v hnízdě skrytý rod,rod.
51
Vždy v zakrslého stromu domov milý
v čas navracel se rád, kde ondy žil,
a pěl a nedbal, čas že neužilý
již větví jeho kmene nesvěžil,
spíš že mu vichrem mladé zlámal sněti,
kde skrýval okřídlený poklad děti;
on zpíval přec! Či byl to pláč a kvil?
Ba ne, ba ne! Jen mé se zdálo duši,
že znaveněj’ vždy slétá na větev,
že srdce záchvěvy mu ňadra kruší,
z nich místo zvuků tryská vřelá krev;
že z písně křišťálu se rubín stával,
čím z číše slz víc život pít mi dával,
až v živé vzdechy proměnil se zpěv.
Snů mladých vůně prchala vždy více,
až rozkoš moje změnila se v žal;
zlý oráč čas mi tajně zbrázdil líce
a v temnou kštici bílé jíní svál,
a když jsem naposledy v jarní vnadě
zpěv ptáků slyšel v opuštěném sadě,
jak nářek mi ten švehol vyzníval.
Vše truchlivé to, chmurné byly zvěsti,
a výkřik poslední tak smutně zněl,
jak v želu propasti, jak z prorvy štěstí,
kde život na člověka zapomněl
a kde jen příval rudých slz se valí,
v nichž vše je pohřbeno, co dřív jsme ždáli
Můj příteli, jak jinak dřív jsi pěl!
52
Chlad skutečnosti ovanul mě krutý,
i chvěju se, když v prchlý hledím svět;
kde jsou mé zpěvné duše květné pruty,
kde radostí mých pel a zlatý květ?
Mne závrať jímá při zvuku tvé písně,
můj druhu mladých let; kéž z žití tísně
v sad slunných nadějí zas mohu zpět!
Hleď, růže krvavé mi kvetou v prsu
a nechať mrazný provívá je chlad,
vždy více roste na bujném jich trsu,
leč jiné jsou, než když jsem býval mlád;
tak mění život, co jsme v duši měli
i co jsme doufali a co jsme chtěli,
jen změna vládne všemu napořád.
53