Rybník pod „Němcem”.

Rybník pod „Němcem”.
Na klíně samoty v hor skrytě, v hloub šedých sosen utajen a zamlklý, jak choré dítě, sní rybník zelený svůj sen; sní na loži, jež síti vroubí a malinník a nízké doubí a nad ním starý dumá klen. Spí povždy klidně, povždy tiše. Jak strnulá je jeho tvář! Jen mladá zora s nebes výše skrz sivých par ho líbá šlář a buku sněť, jež níž se kloní, hrst perel na lože mu roní, jež slunná zruměnilá zář. On sní, když vrchu na úbočí tkví rána růžovitý ret, a sní, když hvězd nebeské oči noc počne k zemi obracet, a sní, když šípek růže básní a motýl v plášti stkvostných řásní ven z kukle touží na polet. 91 A sní, když do ostrůvku hrudi mu vetkne Vesna drobný květ, a v hnízdech mladé drozdy budí a vrbku počne rozvíjet, jež růžičky své u výš týčí; a vzbujelé když hvozdu příči se černohlávci učí pět. A sní, když jeseň zamlžená svůj chladný urychluje spěch a jako ovdovělá žena slz příval pláče po ladech, a bujný seveřík lká v boučí, jak někdo, jenž se s žitím loučí, neb zabitý, jenž v posled vzdech’. Co asi sní, ten rybník němý a zadumaný v každý čas, ať jaro těká haluzemi, ať zimních vichrů bouřný hlas, jenž ulekaným sítím třese? On sní a sní a nepohne se. Ký divný žal, ký sen to as? O krásné, předvěké sní lani, jež, na jitřní když zvonil drozd, sem pít chodila chvíle ranní skrz nemýcený oudy hvozd a kouzelných svých očí střelou hruď pronikla mu osiřelou, jež nezhojí se na věčnost. 92 Ač za věkem šla řada věků a s nimi kmenů lesná směs, on stále o laním sní vděku a šípu, jenž mu v ňadra kles’, a stále truchlí, stále smutí; jak mrtvola je, bez pohnutí, již oplakává starý les. Jen v jarním země obrození, když vyjasněn je nebes luh, a les je samý šum a pění a pramen samý zvuk a ruch, když deštěm hvězdnatého zlata pláň vody čarovně je vzňata, tu šířit zdá se jeho kruh. Tu vzhůru tyčí se a zvedá a roste orobince stvol, kam žlutý rákosník si sedá a pěje radost, stesk a bol, jež zní a zvučí vůkol v lese, až plesa hladina se třese a všemu dech se tají kol. A zas a zas zní zpěv a znova, jak živých perel zlatý sprch, až sen, jejž rybník v srdci chová, co leknín stoupá na povrch a na srdcových listů lodi jak labuť plesu vojevodí již vynes’ vírné vody vstrh. 93 A rozvíjí se v listů schylu – vždy půvabnější je to zjev – a ze zlatého ňader pylu svou vůni vlévá v ptačí zpěv; leč těm, kdo takých chvil zde stanou, v hloub duše teskné slzy kanou, a v srdci plamení se krev. A rybník chvěje se a vzdychá a leknín, klenot snů svých všech, blah celuje a vroucně, zticha na vlhkých hejčká ramenech, když Jeseně však počnou ryky, a Jih zve domů rákosníky, zas smuten zatajuje dech. Zas v klínu samoty, v hor skrytě, hloub šedých sosen utajen a zamlklý, jak choré dítě, sní tiše zelený svůj sen; sní na loži, jež sítí vroubí a malinník a nízké doubí a nad ním starý dumá klen. 94