Na klíně samoty v hor skrytě,
v hloub šedých sosen utajen
a zamlklý, jak choré dítě,
sní rybník zelený svůj sen;
sní na loži, jež síti vroubí
a malinník a nízké doubí
a nad ním starý dumá klen.
Spí povždy klidně, povždy tiše.
Jak strnulá je jeho tvář!
Jen mladá zora s nebes výše
skrz sivých par ho líbá šlář
a buku sněť, jež níž se kloní,
hrst perel na lože mu roní,
jež slunná zruměnilá zář.
On sní, když vrchu na úbočí
tkví rána růžovitý ret,
a sní, když hvězd nebeské oči
noc počne k zemi obracet,
a sní, když šípek růže básní
a motýl v plášti stkvostných řásní
ven z kukle touží na polet.
A sní, když do ostrůvku hrudi
mu vetkne Vesna drobný květ,
a v hnízdech mladé drozdy budí
a vrbku počne rozvíjet,
jež růžičky své u výš týčí;
a vzbujelé když hvozdu příči
se černohlávci učí pět.
A sní, když jeseň zamlžená
svůj chladný urychluje spěch
a jako ovdovělá žena
slz příval pláče po ladech,
a bujný seveřík lká v boučí,
jak někdo, jenž se s žitím loučí,
neb zabitý, jenž v posled vzdech’.
Co asi sní, ten rybník němý
a zadumaný v každý čas,
ať jaro těká haluzemi,
ať zimních vichrů bouřný hlas,
jenž ulekaným sítím třese?
On sní a sní a nepohne se.
Ký divný žal, ký sen to as?
O krásné, předvěké sní lani,
jež, na jitřní když zvonil drozd,
sem pít chodila chvíle ranní
skrz nemýcený oudy hvozd
a kouzelných svých očí střelou
hruď pronikla mu osiřelou,
jež nezhojí se na věčnost.
Ač za věkem šla řada věků
a s nimi kmenů lesná směs,
on stále o laním sní vděku
a šípu, jenž mu v ňadra kles’,
a stále truchlí, stále smutí;
jak mrtvola je, bez pohnutí,
již oplakává starý les.
Jen v jarním země obrození,
když vyjasněn je nebes luh,
a les je samý šum a pění
a pramen samý zvuk a ruch,
když deštěm hvězdnatého zlata
pláň vody čarovně je vzňata,
tu šířit zdá se jeho kruh.
Tu vzhůru tyčí se a zvedá
a roste orobince stvol,
kam žlutý rákosník si sedá
a pěje radost, stesk a bol,
jež zní a zvučí vůkol v lese,
až plesa hladina se třese
a všemu dech se tají kol.
A zas a zas zní zpěv a znova,
jak živých perel zlatý sprch,
až sen, jejž rybník v srdci chová,
co leknín stoupá na povrch
a na srdcových listů lodi
jak labuť plesu vojevodí
již vynes’ vírné vody vstrh.
A rozvíjí se v listů schylu –
vždy půvabnější je to zjev –
a ze zlatého ňader pylu
svou vůni vlévá v ptačí zpěv;
leč těm, kdo takých chvil zde stanou,
v hloub duše teskné slzy kanou,
a v srdci plamení se krev.
A rybník chvěje se a vzdychá
a leknín, klenot snů svých všech,
blah celuje a vroucně, zticha
na vlhkých hejčká ramenech,
když Jeseně však počnou ryky,
a Jih zve domů rákosníky,
zas smuten zatajuje dech.
Zas v klínu samoty, v hor skrytě,
hloub šedých sosen utajen
a zamlklý, jak choré dítě,
sní tiše zelený svůj sen;
sní na loži, jež sítí vroubí
a malinník a nízké doubí
a nad ním starý dumá klen.