Rozlícená Vltava.

Adolf Heyduk

Rozlícená Vltava.
Jak zběsilá žena zuří v skalním loži Vltava, do náručí chce mě strhnout vášeň její hltavá, Kytherou mně jevila se, když jsem ponejprv ji zhléd’, teď Astartou rozzuřenou zřím ji vyděšen a bled. Prchnu, bojím se! jsi hrozná, tak mne zjev tvůj netěší, místo něžných políbení hrůzy vztek se meteší, z temných očí nezáří ti jako druhdy krása dnes, ale vášeň rozkypělá, řevnost chorobná i děs! Zlostná pomsta z tebe kypí, z nesplnění divá zášť, vilnost ženy, která trhá v chlipnosti své mužův plášť, ne, ty nejsi ona paní, v samotě již spát jsem zřel, an nad jejím cudným ložem hvozd svůj zášer rozestřel. Ne, ty nejsi ona paní, již jsem potkal na horách, jejíž první zjev jak anděl bílých křídel v hruď mi vtáh’. Bakchantka jsi, rozlícená, bujným vichrům pro radost Pryč, mě straší tvoje děsně stenající zběsilost! 89