Mráz.

Adolf Heyduk

Mráz.
Kraj pobělel, mrak šedý nivu stíní, lesk dříve rosnatý v mdlé proměnil se jíní; to jeseně je první zadechnutí, strom chvěje se, list padá, větve smutí. Je zabrán v sen, sní o májovém dešti, jenž listí jemu svlažuje a leští, Sní o slunci, jež do květů ho líbá a na hnízda se zpěvných ptáků shýbá. Sní o včel zlatých přebohatých hodech, o vůni dýchajících snětí plodech, o ptáků odletu a slunce mdlobě – o šťastných duších dvou kdys v jara době, 108 jež pod ním usedly kdys v mladém snění, leč nezřely snů zlatých vyplnění. Kde jaro to, v němž světem byly sobě? Teď na všem mráz – Kde jsou ty duše obě? – 109