O dušičkách.

Adolf Heyduk

O dušičkách.
Den dušiček, chlad vane s polí, list stromu na hrobech je svát, těch vzpomínám, a srdce bolí, kdo přede mnou šli v rakve spat. Bol v ňadrech zdřímlý, hlavu zvedá a roste stále víc a víc, v mé tváře velká slza sedá a hasí jiskry zřítelnic. Jak rád jsem měl jas jejich čela, rtů purpurových růžný dech, jich píseň, jež se odmlčela, jich srdce tluk svých na ňadrech. A všecko zniklo nenadále, vše odešlo – ach kam, ach kam – zda najdu dětí stopy malé, kam půjdu já, kde cíl as mám? 84 To ustavičně duši svírá Co život? Otázek jen směs, proč člověk rodí se, proč zmírá? Ó věčnosti, mluv, odpověz! 85