V skalách.

V skalách.
Kde k bokům skal les černou rukou sáhá, v němž lačný dravec za rána se budí, jak velká rána v prsou samovraha sluj smutná zeje na samoty hrudi. Vše ticho kol, strom hlavou nezakývá, jen času tajný proud ti v uších čiší, v mech žlutavý se ještěřice skrývá a ztrácí se v té nerušené tiši. Stesk nezdolný tě svírá do náruče a na ústa i na čelo tě líbá, a tvoje srdce ustrašeně tluče a tvoje hlava na ňadra se shýbá. Něm, umdlen sedáš na skal útes šedý a v zapomnění zíráš v rokli tmavou, kde mladý přítel vzdechl naposledy, než spatřil jsi jej s prostřelenou hlavou. 46 A když tak dlíš, zrak chví se, hruď se bojí, a vlažná vláha z podbrví ti tryská, a vidíš jej, jak zas v těch místech stojí a paží zkříženou si prsa stiská. A smutnější je samota než prve, mlh příkrov v temnou šeď vše skrývá snětí, a v rudém listí krůpěje zříš krve a nad hlavou tvou lačný ostříž letí. 47