Snoubenci.

Adolf Heyduk

Snoubenci.
Noc líbezná sad jemně v lokty svírá a sterou hvězdou milostně naň zírá; sny šepce mu, a teplý její dech se chvěje skvostnou perlou v lupenech té růže purpurné, jíž bujné trsy sad roztoužený na své dal si prsy. Jsou snoubenci. Což vůkol bude divu, až k hodu pozvou dálný les i nivu a nejdálnější vrchy modrých hor! I člověk přikvapí, ač ňadry chor, a řekne jim: „Jsem také země synem, už zpěvem léčte mě a krásy vínem. Vy věčně mládnete, my lidé věčně hynem.” 58