Snoubenci.

Adolf Heyduk

Snoubenci.
Rdí západ se a v krvi tone víska, stín topolů se dlouží, vran četa padá v němá třasaviska, po nichž se mlhy plouží. Vše tesklivo, a z bahniska se páří; den setkává se s nocí, snad poslední, v níž ptáci samotáři v jih táhnou, hnáni mocí. Jdou v teplý kraj, nuž proč tak úzkostlivý vzdech z hrdla se jim loudí? Chví smutně hruď se zadumané nivy, jíž upomínka bloudí. Jsouť pták a niva snoubeni; kdož tuší strast nivy podzimovou? Pták v dálce může vyzpívat svou duši, a ona bude vdovou. – 78