Osidla.

Adolf Heyduk

Osidla.
Vyjela pohádka z houštiny, běžela ztemnělým hvozdem, právě když hnízdo v bučině mladým se těsnilo drozdem; vlasy jak bystřeň ze zlata, oči jak pohledy zory, v teplém když rána zášeru v údolí pohlíží s hory. Vyjela pohádka z houštiny, vyjela na plavé lani, radostí tráva setřásla perly své rudému stlaní; malina rtíků červených šeptala jahodě s výše: Pojede mimo, uvidíš, má zlatá, tiše, jen tiše! 29 Až tady houštím proskočí – znám její čarovné chvaty, – strhnu jí svižným ramenem s nožky ten sandálek zlatý; s tím pak, jenž s hlavou skloněnou u nás tak často rád staví, nevinný žertík k potěše tím skvostným plenem se spraví. Skreju ten zlatý sandálek – zlatý, však jakouž má tíhu? – potají mezi drobnosti v tu jeho zápisnou knihu; až ho tam žínka nalezne, slzy jí vyhrknou děsem, že její starý písničkář za jinou toulá se lesem! 30