Zvon.

Adolf Heyduk

Zvon.
V lesa místech osamělých snívám zas a zas, co je vesmír, co je slunce a co člověk as? Nevím nic, leč vždy mi řekne něco na pokon: vesmír zvonem, slunce srdcem, člověk zvonu tón! Mohu za to já, jak zvučím? Zvonař-li, či kov? Kdo mě pozná z hrstky zvuků, z hrstky zpěvných slov? Nezvučel jsem z vlastní vůle, co jsem chtěl a ždál, z vůle toho jen, kdo zvon ten v život rozhoupal. 42