Sen v podjeseni.
Nepoklid v duši, v ruce milou knihu,
po kraji lesa kráčím sám.
Chladno je, ticho, ptáci táhli k jihu –
já také na jih vzpomínám,
Po břehu moře, révových kol strání,
toulá se v snění zabrán duch;
slyš, jaký hovor, výskání a smání,
slyš, jaký jásavý to ruch!
Čím že to ožil podzim usměvavý?
Oko se jasní; viz, ó viz!
Bacchantek sličných mimo jedou davy,
vůdcem jim mladý Dionys!
Pantherů plece zdobeno jich vnadou,
pyšna je hrdá postať lvův,
již svoje hlavy k dívčím nohám kladou
jakoby k prosbě: „Zpívej, mluv!”
71
Strom blažen sklání úrodné své sněti,
hrozny se svítí na révách,
Hojnost a Krása mimo duši letí,
ó jak jsem udiven i bláh!
V šťastnějších lidí svobodné jsem zemi,
ne v rodné vlasti, jejíž hruď
záští sup dravý tepe perutěmi,
aniž Bůh káže: „Dosti buď!”
Dumám a dumám, srdce jímá tíseň,
kdo jí as přijde na pomoc?
Vůkol je ticho, vznešenou hvězd píseň
nade mnou básní skvoucí noc.
72