Překvapení.
Jak mladý horský sokolík,
když z hnízda výš se nese,
tak moje srdce pojednou
zas perutěmi třese;
však proč, to nevím nikterak,
snad že juž prchnul zimní mrak
a pták se ozval v lese.
Či proto snad, že pod oknem
mi přes noc broskev zkvětla
a do mé síňky šeré dřív
slét’ zlatý pramen světla?
či proto snad, že starý klen
se zmohl ještě na lupen,
že lípa s ním se střetla?
[63]
Či proto snad, že teplý jih
mně suší bez únavyúnavy,
svých křídel ručím vládáním
zas stezku do Šumavy?
že podél řeky květů dav
vznes’ krásné množství pestrých hlav
a chřástal volá z trávy?
Však myslím, jiná že to věc,
proč stará duše výskla,
proč v srdce s křídlem zlomeným
zas svěží síla tryskla...
Má žena, v líci ruměnec,
mně vyzradila jednu věc...
a k ňadru se mi tiskla.
I nemám, co bych činil víc,
hned z ruky péro kladu
a ze své síňky vyplašen
ku tchyni své se kradu
a zlíbav ji as tak jsem řek’:
mám kolébku neb kočárek
snad koupit? dejte radu! – –
64