V zátiší (1883)

Básně, Adolf Heyduk

Diplomatická verze Ediční verze
V ZÁTIŠÍ
BÁSNĚ
ADOLFA HEYDUKA
V PRAZE TISKEM A NÁKLADEM J.OTTY 1883
[1] SVÉ MILÉ ŽENĚ EMILII
[3] I
RŮŽE V JESENI
[5]
Návrat.
Já k milostným se písním zase vracím, cit mile rozzvučel se lásky dechem, z mých ňader poupata se derou spěchem a bílý cherub žehná těmto pracím... Já k milostným se písním zase vracím, jak horský jinovec se vrací v kraje, a s četou teplých větrů v konec máje si ještě zavzdechnu – a doburácím. [7] Já, k milostným se písním zase vracím, jak pták se vrací k plných růží trsu, když jestřáb – život – poranil ho v prsu, a jako pták se v keř těch růží kácím. Já k milostným se písním zase vracím, jak kmet se vrací ke kolébce – hrobu – jak jeseň zimou v milou jarní dobu a jako jeseň rudé lístky ztrácím. Já k milostným se písním zase vracím... Ach! zbytek purpuru ty lístky zdobí z té krásné, zlatovlasé mládí doby – a purpurnými listy dokrvácím. – 8
Emilii.
Ty píšeš mi, že pod okénci tvými juž ptáče křidélek svých pérce čistí, a mladé jaro s rýmy lahodnými své písně šepce na javoru listí, a drobné zkazky na lip řadu dlouhou – ó nepiš tak, sic pro tě umru touhou. A píšeš mi, že na smrčí a křoví za rána slunko milým zrakem svítá, že sladce dýše rozkvět šeříkový, a bříza v kadeř jehnědky juž vplítá, že háj i luhy zpěvankou jsou pouhou – ó nepiš tak, sic pro tě umru touhou. A píšeš mi, že v jas se šatí stráně, a stará střemcha že se opět zdobí, že sedly vlaštovice kolem báně, 9 a motýl v kukli lesk svých křídel robí, že diamanty horskou kvapí strouhou – ó nepiš tak, sic pro tě umru touhou. A píšeš mi: Žel, že tu nejsi také, bys se mnou zřel, jak v rozpučelém snětí svou radosť žvatlá ptáče temnozraké, a plným ňadrem svátek jara světí, když řeka z rána zlatou blýská prouhou – ó nepiš tak, sic pro tě umru touhou! Však ne, jen piš, vždyť želet neustanu, až celý život na píseň se změní, až v nebi oka tvého hvězdou vzplanu a ret tvůj sen mých přání orumění, pak celý život modlitbou buď pouhou: ó Bůh tě chraň, sic umru, drahá, touhou! – 10
List.
Chtěl jsem ti psát, že v jaru tvého oka mé srdce vypučelo v růží skvost, že v nitru jeho z citů přehluboka svou toužně pěje slavík milostnost, že na sta bájí šveholí v té skrýši, že na sta poupat v zpěv ten krásu dýší, že nitro mé se proměnilo v sad – leč píšu jen, že mám tě nad vše rád. A chtěl jsem psát, že srdce mé se chvěje, jak pod nožkami vil se chvěje luh, když jižní vánek v kadeře jim věje a kvítí budí v něhyplný ruch, že srdce mého utajená síla vše písněmi by ráda vyzradila, jak vesnu vůní prozrazuje sad – leč píšu jen, že mám tě nad vše rád. 11 A chtěl jsem psát, že mysl moje hoří jak v křišťálové číši zlatá šeř, jak jitřenka, než ranní zmírá zoří, tak jako Mojžíšův kdys hořel keř; – a chtěl jsem psát, že celé moje žití jak diamant se ve sta světel nítí, v nějž slunce duše tvé zří odevšad – leč píšu jen, že mám tě nad vše rád. A chtěl jsem psát, že víc tě nezabudu, jak snící javor teplé jaro hor, že vyhledat tě musím v duše trudu, jak Saul kdys harfy ladný rozhovor; že byla jsi mou nejkrásnější básní, že čela tvého záře hrob mi zjasní, byť anděl temnosti naň peruť klad’ – leč píšu jen, že mám tě nad vše rád. 12
Májová noc.
Noc májová – svět sladce chová v klíně, k ní jasné svoje zraky nebe kloní, vše ticho kol – jen v sadě na jasmíně své zvučné perly slavík z prsou roní; list kyprý v ňadrech stromu stajil dech, jak lahodou by netušenou jatý, a rudé poupě, svěžesť na ústech jak pohár kyne, štěstím vrchovatý. Nuž, zkvětlý keři, budiž mojí skrýší! zde sobě těžká hlava chvilku zhoví; kéž srdce mé se pohádkami stiší, jež vypráví ten zádech jasmínový; a píseň lásky zradí-li mi snad, pak vylíbám ji v ret tvůj krásou vzňatý, až rudý kalíšek ten plný vnad zas štěstím lásky bude vrchovatý. 13
Přání.
Sny bílým křídlem do čela mi klepou a všechny o tobě mi nesou zpěv; ó kterak toužím v píseň velkolepou svou ve krůpějích vyroniti krev! – A nelze přec, mé slovo každé vadne, jak pažit pod nožkami krasavic; kéž uvít lze mi všecky city ladné u věčný pro tě zpěv – a více nic! Než marno vše! nechť touhy ruce družné mne vedou v krásy nekonečný vzruch, už nemám v křídlech víc té síly pružné, v níž kryl se druhdy vesmír, svět – i Bůh; jsouť písně mé jak rosa v podvečeru, jíž chladným dechem seveřík jde vstříc, zda vzplanou perlami as v jitra šeru? Jen jedné perly ždám – a více nic! 14 Však pod hvězdami nebes jedenkráte rád prostým slovem cit bych zjevil ten, jak oka tvého ohně proudy zlaté na žhoucí rubín ztavily můj sen, jak v zlatý prsten blaženého žití, na dobu čarovných let na tisíc, ten žhavý rubín chtěl jsem zasaditi a pak – pak tiše mřít – a více nic! 15
Krásná smrť.
Tvá nožka srnce na odiv mech prolétala v stínu sosen, květ něžnou hlavou sotva kýv’, a vrchol travin zůstal zrosen. Jak víly byl tvůj milý zjev, mé srdce pojednou se chvělo, ach, cítilať má žhavá krev, že tebou jaro přiletělo. Hned pučel v mysli pestrý květ, a v srdci růže rostly smavé, v nich slavík bolně jal se pět své touhy písně usedavé. Ruch čarovný v těch poupatech! Hle, mnohé posud v růži puká, zda z operlených květů těch as jeden utrhne tvá ruka? 16 Ó, vezmi! – pak se třeba vrať, jen chvilku zdob jí ňadro ladné. Tys Vesnou; popřej, v jaru ať má růže na tvém srdci vadne! 17
Kdys v svatých lidstva závětech jsem čet’...
Kdys v lidstva svatých závětech jsem čet’, že tam, kde k nebi trčí Himalaje, těch zubožených lidí zpěvný ret z lahodných čarozvěstí sílu ssaje. Tak praví se: ten jestiť duší spěch, než v plném lásky blaženství se znají, že v nehynoucích žití pramenech v osmeru obdobách se potkávají. A tak i já snad prškem v slunci dlel, než dolů jsem se snesl zlatým letem, na ústech poupěte jsem blažen tkvěl – a hle, tvým milosť vstříc mi dechla retem. 18 A věky přešly – byl jsem jezerem, tys v jeho středu leknínem se chvěla, má touha křišťálným tě ramenem na rozvlněná ňadra uvíjela. A prchla staletí, já skalou stál, tys milým pramenem se v nitru kryla, klín blesku náhle v prsa se mi vklál – tys perlami tu ránu vyléčila. A sivým obláčkem jsi byla pak, já žhavou duši v jižním ukryl vánku, a závistí se zjitřil slunce zrak, když jsem tě zlíbal náhle do červánků. A opět zavát sta let drahný čas, ty bílou kalinou jsi kvetla v pláni, já – tažné ptáče – přinesl ti vzkaz, a sladce probouzel tě v době ranní. A zase k věkům uchýlil se věk, tys palmou byla, ana hlavu níží, já lianou se k tobě vzpínal vděk a pasu kol ti vinul paže svíží. 19 A zase za věkem věk v propasť kles’, tys byla rybkou v temné lesa tůni, a já tě šumným proudem ruče nes’ z těch chladných stínů zlaté na výsluní. A v posled změnil jsem se v bledý stín, jejž k tiché pouti večer luna vzruší, a tebe vílou hostil lesa klín – my zřeli se – a jedinou jsme duší. – 20
Před bouří.
Bolívalo, přebolelo, přebolí snad ještě jednou, vždyť to dlouho nepotrvá, chvilku jen – než skráně zblednou. S Pánem Bohem! Už se stalo, nemohlo snad jinak býti, jsouť to jenom nová slova v staré bájce živobytí. Bájky, zkazky, pohádečky, znám vás všecky slovem k slovu, budu o váš přemýšleti v klidné síňce na hřbitovu! Ty však, cos je vyprávěla, nechej v míru moje čelo, Pán Bůh dej, až bolet bude, aby také přebolelo. 21
Má památka.
Přál jsem si druhdy hodně šťastným být, a míti vše, co peruť ducha pruží, keř luzných krás, jenž v prsou porozvit by něhu dýchal retem plných růží –- a nemám nic! Kéž jedno poupě jen zpod kyprých listí srdci darem zbude, pak bez zápasu vyrvu ti je ven – tvé svaté ňadro více zdobit bude! Hleď, v divém reji strastiplných chvil můj lásky vínek zachoval svou vnadu, on v svatvečer mne vábně ozdobil, jak červánky den jarní při západu; leč s hlavy beru tento ladný skvost, nechť s nekrášleným čelem bloudím všude, ta purpurová jeho bohatost tvé bílé skráně více zdobit bude! 22 Však co jsem měl? Jen pestrý duše žal, jenž teplou slzou očí v písně zkvítal, až život zbujením jich zarůstal a leskem rosy v blízký růvek kmital; tu v náhradu mi osud k hlavě svál jak motýla list lauru k těše chudé – nač mně ten lístek, jejž jsem vyzpíval? tvé jasné čelo více zdobit bude! A slávy, které chtěl jsem dobýt prv? Zda tato pěvce gloriolou zdobí? Či zírá útrpně mu pod obrv, či ví, jak srdce v rytmu hrob si robí? Ne, vše je klam! Leč zašeptnou-li snad při smrti pěvcově tvé rtíky rudé: Pán Bůh mu odpustiž, ten měl mne rád... to památku mou nejvíc zdobit bude! – 23
Lesní stezka.
Kráčím lesem, kolem všecko zticha, jenom vřes mi pod nohama vzdychá, a list větve, jež se dolů shýbá, myšlénkami těžké čelo líbá – Divno mi, jak podivná je dneska milé do samoty známá stezka, ani pták se neozývá z peně, – ticho všecko, jako za jeseně. Odpočívám, zabrán v dávnou chvíli, kdy jsme spolu na té stezce byli, když se naše oči jarem střetly, až rty vroucím políbením zkvetly. Na ramena má jsi hlavu kladla, rusá kadeř na ňadro mi padla, prsa zlaté zaplavily vlny a v ráz byly perel – písní – plny. 24 Ze všad ptačí žehnaly nám hlasy, štěstím plnily se květné řasy, nebe bylo plno jasných zvěstí a les šuměl: Pán Bůh vám dej štěstí. Myslím na to – kolem vše se mění: slyším opět jarní ptáků pění, na cestě je zase plno květů – žádný však mi nekyne z tvých retů. 25
Buď růží jen!
Vždy přemýšlím, jak v písně vonném znění bych, drahá duše, tebe zval? Snad outlou růží, již jsem v polosnění na planý šípek ňader štěpoval. Však rázem myšlénka ta hasne v citu; jak záhadný by onen obraz byl! Tak mnohý urval růži porozvitu a žasnul pak, že srdce ulomil. Má touha srdce zlomit nepřeje si; Buď růží dál, mne dále blažiž sen, a jako strom, když vesna skvost naň věsí, můj bude život tebou ozdoben. A starost-li ti v mladé ňadro slítne, by trudem zakalila jasný zrak, už dřív než bolu slza v něm se kmitne, má píseň lapne ji, jak mušku pták. 26
Nikdy víc.
Pod lipou kdys našli jsme se, oběma cit zžehnul tvář, kypré listí chladilo ji – v duši mé i v duši tvojí vzešla zlatá štěstí zář. Zde to bylo. Němých zkazek plálo na rtech na tisíc. Svadla lípa, juž jí není – zdali my si v rozcházení vyjdem opět šťastni vstříc? 27
Po bouři.
Zlý prchnul čas, jak kalná peřej v řece, leč v žal, jenž s očí do vln napadal, slét’ slunce proud, strasť perlou byla přece, když ret tvůj kytky polibků mi dal, a v srnčím oku, pozbaveny tísně, zas leskly se mé hvězdy, sny a písně. Tvá ústa, růže v prvním jitra šeru, v ráz zapomněla chladné doby spor, a v líce mé nach vlila u večeru, jak zora červeň bílý na mramor; vše usnulo, co bdělo dřív nám k muce, a kolébkou ti byly moje ruce. A jako bystřeň v jara hodokvase sta perel sype v drobný luhu květ, tak v každé slze na hedbávné řase – své nové žití zřel jsem – skvoucí svět – vždyť vše mi bylo zase nahrazeno, má družko drahá, miláčku můj – ženo! 28
Pod mrakem.
Jak mračno pod perutí vzduchu, tak pod čely nám pohněv prch’, a jenom maně v hněvném ruchu pár krůpějí nám v líce vrh’. My ňadra k sobě připoutali, ret obou blahem v jedno srost’, zrak v zraku jednou hvězdou plály – a svoji jsme juž na věčnost. 29
Zachráněn.
Tak pravdou jest, co v utajeném citu tvé srdce vyzradilo bílé bláně, že jako poupě v keře bujném skrytu chceš růží se mi víti k mužné straně, že pod návalem trpkých žití pílí mé náručí ti kolébkou má být, a žal, v tvých očí báseň zabloudilý jak diamant se v záři vděků skvít? Kéž mohu tak, jak duše vroucně želá, kéž mohu slzy měnit v perel skvosty a jako holubice archy smělá z vln klamu snášet blaha letorosty! Ty bujely by ve nádherné stromy, by jemně tulily tě v hebký stín a nehynoucí krásou bez pohromy svůj nad hlavou ti střely baldachýn. 30 Ó, doufej, věř, to nic už nepřeváží od chvíle té, v níž v ňadru jsi mi zkvětla, vždyť milosť tvoje tak mou duši blaží, jak pozdní kvítí vlídný pramen světla; ten sokol oka tvého jasnozorý po strastech mých se pustil na dostřeh, a v moři, v kterém tonul duch můj chorý, tvá láska svitla mi, jak plavci břeh! Hle, země, země! – Ne, to nebe jesti, kam jarou silou touha moje míří, a netušených druhdy čarozvěstí kruh zázračný se zlatou duhou šíří; a míru anděl z kruhu vstříc mi vchází, jak od dob mládí kouzlil mi je sen – hle perly blaha peřej v líc mi hází, viz, u tvých nohou klesám zachráněn! 31
Přeměny.
Padl mi v duši paprslek, padl z tvých očí v mé hloubí, se slzou žalů stajenou v měňavý opál se snoubí. Paprslek slzu proměnil, ale ty myšlénky z hlavy zase ten opál měňavý v duši mé na slzu taví. 32
Za jara.
A roztál sníh, zem zase květů plna, kol křoví mladý plesá jih, leč srdcem mým se rudá nese vlna, a stesk o zvučných perutích. Ó ženo má, k mé ukloniž se skráni, syp v duši mou svých očí lesk, on změní vlnu na červánek ranní, a v orla přejde zvučný stesk. 33
Pomoc.
Otevři oči, otevři oči, já potřebuju slunce, chci zlatý pel mít, duše má drahá, svých písní na korunce. V čelo mi dechni, v čelo mi dechni, ať mně ten vánek hebký zamění chmury, duše má drahá, v laur kolem sivé lebky! 34
Dřív zlatým jsi mi byla pohárem...
Dřív zlatým jsi mi byla pohárem, jímž choré ňadro léčil jsem a vlažil; ó jak tvé lásky pramen, skrytý v něm, mne znaveného pozvedal a blažil! Jak kalich posvátný však jsi mi teď, jejž před žoldákem předkové kdys skryli ve staré lípy kmen a domku zeď, by duše mír a spasení své pili. 35
Dej mi ruku.
Mlhy se nesou nad hvozdem, na jedle perle věsí, kos odmlčel se za drozdem s hovornou ptačí směsí; list padá s buků, vlas padá se sivých skrání – v jeseni smutno je v stráni – ženo má, podej mi ruku! Srdci je třeba opory, píseň se z něho ztrácí, jako ty z kypré obory mlhami zastření ptáci, nikde juž zvuku – líce mi chladem zvlhá, ke mně též blíží se mlha – chvěju se – podej mi ruku! 36
Proč pak se ptáš?
Proč pak se ptáš, čím oko se mi leskne? hleď sama v onu duše skrýš! Zda víš, čím v jaře kukavice teskne, čím dýše květná stromů tíž? Proč pak se ptáš, co chvěje mojí paží, když v náručí tě chovám blah? snad je to štěstí, co mou duši blaží, snad také o tebe je strach! Zda radosť, zrádně otrávenou žalem, a v růži červa úkryt znáš? zda slz znáš příval vína nad pohárem a v jaru bouř? proč pak se ptáš? 37
Návrat vesny.
Paprslek pozdní v poupěti se skryl, to byla moje láska v srdci tvém, svit zářil na tvém čele jásavém, to moje rozbouřený soumrak ryl. Tvá ruka chvěla se jak v jaře květ, má jako větev, než ji bouře láme, tvůj touhou rud’, můj žalem bledl ret, leč celou duší rádi se přec máme. Mně vesna vrátila se v žití luh a stolistkou mi ovinula skráň, v květ pestrý oděla se ňader pláň, a rosou požehnal jí písní bůh, zas bujně kvete čela mého týn, snů mladých vůně zázračná mne léčí, a těžkou hlavu v tvůj když skloním klín, i v bouři života jsem ve bezpečí. 38
Dlouhá píseň.
Nesu ti píseň nepsanou: myšlénka hoří k ní v oku, rýmy k ní planou na ústech, rhythmus k ní buší mi v boku. Nesu ti píseň nepsanou – krátká jen píseň je vděčná – bojím se, drahá, o tebe, neboť ta má, ta je věčná! 39
Ó netouži!
„V tvých ňadrech pro mne písní není!“ – tak dělas. K čemu slovný květ? což nestačí ti srdce chvění, páž pasu kol a na rtu ret? Mám světu vyzraditi cele, ký poklad hvězd v své duši mám, a jaké jaro poupat v čele, když na skráně tě líbávám? Vždyť každé zachvění se prsů jest mojí písně ptačí zjev, jenž z růžového vzlétá trsu a rosou z něho střásá krev. 40 Ó netouži, byby, hruď co chováchová, též kvésti spatřil celý svět, květ duše vložen v ladná slova jest přece vadnoucí jen květ. 41
Noc hvězdu má...
Noc hvězdu má, jíž v soumraku se zdobí, a ptáče strom, jež hnízdo si v něm robí, a růže pel, jenž sladkou vůní dýše, a květné zlato skal tajemná skrýše a hora luh, jejž tuhou plecí skrývá, a les svůj vánek, jenž mu písně zpívá, a ručej pláň, jež ňadrem se jí vine, a kypré břehy moře modrosiné a vesmír slunce, jímž se stkví a blýská – a duše moje tebe k ňadru stiská. 42
Bez pokoje.
Večer, kněz písně, dumání, vůdce a přítel můj drahý, s jásavou hvězdou na skráni překročil dne zlaté prahy; pojď, drahá, pohleď, milá zář hebounce na pažit sedá, slavík se ozval – písničkář – už mu to pokoje nedá! Z prvního spánku, neslyšíš? štěp starý mluví a šepce, pohádek vonných celá říš v bohaté kvete mu lebce, uklání hlavu, vraští tvář, uklání, zase ji zvedá – ubohý starý písničkář, už mu to pokoje nedá! 43 Vidíš, má drahá, taktéž mně večerem děje se v duši, pro tebe písně dojemně na srdce křídloma buší, ukláním hlavu, vraštím tvář, nech se to na spáncích šedá – ubohý starý písničkář, už mu to pokoje nedá! 44
II
SVADLÉ POUPĚ
[45]
Rosa po bouři.
Ty ptáš se, dřív proč za dceruškou svou jsem jedné písně nezavzdech? – Zda pláň jsi zřela v květu takovou, na jejíž ňadro příval mraků leh’? A viděla jsi, že by na vlnách svou leknín klidně růži nes’, když obzor hněvem černé brvy stáh’, a nebem honila se blesků směs? [47] Zda pět jsem moh’? Teď příval odplaven, luh klidné duše opět zzeleněl, v něm na krvavých květech stojí jen těch křišťál přívalů, můj zpěv – můj žel! 48
A slunce zapadalo!
Den krásný byl, ač stromy valem hnědly, nás všecky do jedné to síňky hnalo, kde kolem bílé kolébky jsme sedli, a s chorou Jaruškou svou hovor vedli – a slunce zapadalo. Hle, Jaruško, hle, mámu zde a tátu, děl sladce jsem, však srdce mně to rvalo; ach, tušil jsem, že sochař čas, mráz v dlátu, v smrt život promění a poklad v ztrátu – a slunce zapadalo. – Po bledé matce andílek vztáh’ ruce, kol rtíků malých tajemně to hrálo, leč se sklopeným okem k hrozné muce mně šeptal lékař kletbu o rozluce, a slunce zapadalo. 49 Něm, ztracen v myšlénkách a v tůni žele zřel k dítku jsem... Kol krku matku vzalo, ret její chvěl se na chladnoucím čele, já zřel, jak perlami mu ňadro stele – a slunce zapadalo. Vzal ruku ženinu jsem do své jedné a v druhou dítě svou mi dlaňku dalo, pak obrátilo k oknu tvářky ledné a z hloubky vzdechlo, – ó, té chvíle bědné – a slunce zapadalo. V tom naposledy chvějící se zoře sta poupat na skráně všem nasypalo, kraj nebe vzplál tak jako žhavé moře, s ním v jeden plamen šlehlo naše hoře, a slunce zapadalo. A pak... a pak... ó Bože, neptejte se, v bouř přešlo zlou, co vánkem v duši spalo, mé staré srdce posavád se třese, když v okno zřím a slunce níž se nese, by zapadalo. 50
U růvku Jarmilčina.
Sotva že jsme dotoužili rána zářícího srnčím okem tvým, už nám radosť všecka zasypána, ležíť pod parůvkem květovým. Ale z kvítí, slza v něž se roní, posud září oka tvého žas a ve břízky větvích, jež se kloní, vidím skvoucí zlatoplavý vlas. Ve dvoukvětu modrých pantoflíčků vidím úbělových nožek skvost, v rose – slzy na hedbávném víčku, ve břečtanu – ruček útulnost. 51 Ztracena jsi, to mně duší chvátí! Aspoň písní v síňku se mi vkraď, leč že toužím vedle tebe spáti rosou na křidélkách nevyzraď! 52
Na hřbitově.
Už je dávno po klekání, já tu posud bloudím, u nového parůvečku staré srdce troudím; ze všech květů na mohylce žalosť na mne zírá, ale z tváře jemnou rukou větřík slzy stírá. Stírá, ale nezastaví, co mne v duši moří, – krůpěje tam žalu mého sterou jiskrou hoří, ohnivým se deštěm snáší s čela v temno hrudi, v nich smuteční ohniváček písní mých se budí. 53
U Jarmilčina hrobu.
S mladou ženou u kolébky zamyšlen jsem stál, srnčím očkem Jarmilčiným andílek se smál, a jak v jaru na zahrádce, tak si na líčkách i brádce motýl snění hrál; byl jsem víc než král. Kloním hlavu, srdce buší, nelze odolat, čílko, bradu, černá očka toužím celovat, ale žena s bledou skrání mocně paží svou mně brání. „Chceš je zbudit snad? nechej mi je spát.“ 54 Prchlo štěstí, čílko dítka pokryl sivý mrak; co se stalo? neptejte se – nehleďte mi v zrak; kam mám sklonit sivou lebku, k ženě nebo na kolébku? Smutno, hrozno tak, kolem všude mrak. Snil jsem? nesnil, pravdou bylobylo, a přec všecko sen, Jarmilku svou do rakvičky dal jsem druhý den; v těsném, květuplném loži spal ten andíleček boží, spal, či dřímal jen? To byl smutný den! Dřímal, usnul, dobře víme, leč těch očí jas ani v rakvi, ani v hrobě pro nás neuhas’; 55 na růvek když kloníme se, z růží jeho vstříc se nese roztoužený vzkaz: „Přijďte brzy zas!“ 56
Za Jarmilkou.
I. I.
 Tři jsme byli spolu celi, jako trojlist při jeteli, zmladlý rosou na úsvitě: žena, já a ty, mé dítě. V čas však, když se slunce vejší, zvadl lístek nejoutlejší, neosvěžen víc tou dobou ani rosou druhých obou. Lístečku můj z třílupení, bez tebe mně štěstí není, jak kdys jara na úsvitě – Jaruško, mé zlaté dítě! 57 II. II.
 Když matka v kment tě uložila hebký, mou píseň zpívala ti u kolébky, já podál stál a srdce mé se chvělo, vždyť očkem tvým dvé hvězd k nám přiletělo. Jsou hvězdy světy, děl jsem – sladká slova – já budu ve dvou žít a v každém znova a v práce záchvatu a v blaha tísni keř dvojnásob se rozkvitne mých písní. Ó malé hvězdy, neobsáhlé světy, jak na vás tisknul jsem své žhavé rety, v tom vašem mile podruženém lesku chtěl do nebe jsem nalézt zlatou stezku. Však nenašel, vy zhasly jste mi záhy, ach, žalu mého proud a jeho prahy vše berou v dál a peří se a třeští... To krátká pohádka je mého štěstí – 58 III. III.
 Mráz dechnul na poupátka a slíbal je a zžeh’, ta smutně položila své hlavy v nízký mech. – Nám s poupátky i tebe, mé dítě, skosil den, teď slzou víc než rosou tvůj růvek pokropen! – Mně smutno u tvých růží, mou modlitbou je vzdech: jak rád, jak rád bych k tobě, mé drahé dítě, leh’! – 59
III
NOVÝ KVĚT
[61]
Překvapení.
Jak mladý horský sokolík, když z hnízda výš se nese, tak moje srdce pojednou zas perutěmi třese; však proč, to nevím nikterak, snad že juž prchnul zimní mrak a pták se ozval v lese. Či proto snad, že pod oknem mi přes noc broskev zkvětla a do mé síňky šeré dřív slét’ zlatý pramen světla? či proto snad, že starý klen se zmohl ještě na lupen, že lípa s ním se střetla? [63] Či proto snad, že teplý jih mně suší bez únavyúnavy, svých křídel ručím vládáním zas stezku do Šumavy? že podél řeky květů dav vznes’ krásné množství pestrých hlav a chřástal volá z trávy? Však myslím, jiná že to věc, proč stará duše výskla, proč v srdce s křídlem zlomeným zas svěží síla tryskla... Má žena, v líci ruměnec, mně vyzradila jednu věc... a k ňadru se mi tiskla. I nemám, co bych činil víc, hned z ruky péro kladu a ze své síňky vyplašen ku tchyni své se kradu a zlíbav ji as tak jsem řek’: mám kolébku neb kočárek snad koupit? dejte radu! – – 64
Pryč s mukou!
Jásat chci, pryč se vší mukou, prchniž svár a hněv a vření, kdybych měl dnes tisíc rukourukou, podal bych je k odprošení. Stříbrem jest dnes hlavy plíseň, srdce samý květ a píseň, slza v perlu se mi slila: dcerka se nám narodila. 65
Nad kolébkou.
Les kypří, v luhu pučí kvítí, zvěsť jara vyskočila z hor, a na kolébku slunko svítí a do kolébky matčin zor. A v kolébce té něžných tváří jest ukryt našich srdcí skvost, dvou srdcí hvězdička, jež září ve krásnějších chvil budoucnost. Hle, chví se – strach mi srdce dusá, k ní bojácně se kloní zrak, – v tom směje se ta malá pusa, a fialkou se temní zrak. 66 Jsme šťastni! Jeden přes druhého chce líbati ten malý rtík, a rázem tuchu všeho zlého vzal z duší jeden okamžik. – Leč sotva spí, dál strach nás mučí: jak bude s tebou v žití dál? zde v síňce pro tě láska pučí, a venku snad již roste žal! – 67
Anděl.
Rád šel bych spat – mé srdce bolí – rád šel bych navždy, navždy spat; co vykonal jsem v světě koli, zřím zvadlým kvítím v poli stát. Má jindy zvučná hruď je němá jak puklý zvon, jenž srdce nemá; co mohu tedy štěstím zvát? Ty mého přání meteory mi v ňadro padly na výděs, a vichrem nesoucím se s hory žal k čelu žhavý se mi snes’, vše jeho stráveno je rtoma, jak Neronovou nudou Roma, kdy chrám i cirkus v rumy kles’! – 68 Tak tesknil jsem, leč něžná ruka z té zpousty buduje zas chrám a jasným očkem plaší muka, co bílý anděl sletěl k nám; v dál před ním odletují žaly, jež ve hruď se mi zaklovaly – mé dítě jest, jež v loktech mám! – 69
Ukolébavka.
Spi, Lilo, moje zlaté dítě, spi, již je čas, skřivánek klidně zapad’ v žitě, červánek zhas’ a s blankytu již drahnou chvíli,chvíli měsíček skvoucí šípy střílí hvězdičkám v žas. – Spi, Lilo, beruško má milá, a zavři zor, noc už se v mlhy zahalila a běží z hor, již lípa starou hlavou kývá, dech noci v perel skvost se slívá, mdlý dumá bor. 70 Spi, hrdličko má jemnoperá, pán Bůh tě chraň, ta zář, jež v očkách se ti šerá, plyň nad tvou skráň a zjasni mateře tvé oči, jež kolem šíje páž mi točí a tiskne dlaň. – 71
Jaro doma.
Než pán Bůh Lidušku nám dal, vždy po jaře jsem toužíval, teď mám je pěkně doma. Nač poslouchati lindušku, když slyším svoji Lidušku líp, než by slavík zazpíval, sladkýma šveholit rtoma. Dřív chtěl jsem stále písní kvést a nosíval jsem z horských cest květ natrhaný v letu; když nyní Lilu z kolíbky, jak svěží kytku, s polibky si vije k srdci stará pěst, cítím, že opravdu kvetu! 72
Poupata.
Musím ti to říci, Lidko moje malá, že jsi mému srdci zahrádkou se stala. Očka – fialky jsou, v hrdélku jsou zvonky, líčka v růže přešla, ručky na úponky. Jenom malých rtíků poupátečko rudé rozvíti se nechce – jak to asi bude? 73 Však až na ně pošlu deštík políbení, vím, že se mi poupě na růžičku změní. Na růžičku změní, a z ní vůně zlatá rozleje se kolem slovy: máma, táta! 74
Návrat ze Šumavy.
Než za Javor šlo slunko spat, vás zpomněl jsem si tisíckrát, co děláte as doma? I bylo mně tě v duchu zřít, jak učíš Lilu hovořit „táta“ – malýma rtoma. V tvou síňku jsem se vmyslil hned a ke kolébce s tebou sed’ a líbal jsem tě v čelo; čím blíž jsem kráčel horám vstříc, tím vzdorněj srdce víc a víc zpět k vám se navracelo. 75 A když jsem přišel brzy zas s osmáhlou tváří mezi vás, jak pták, když v hnízdo chvátá, kraj města zaslechl jsem už tvůj milý hlas: „To je můj muž!“ A Liduščino: „Táta“.Táta.“ 76
Jaro v jeseni.
Co tys k nám přikvitla, má prvosenko něžná, je všude jiný svět, i moje hlava pokraj spánků sněžná zas pučí v květ, zas v písně o tobě, má zlatá Lilo, tak jako by to s jara bylo. Ach, jako s jara! kam se hlava točí, tam všude zlatá zář, tu sejou kolem slunéčka tvých očí, a červánková tvář, i štěstí rosou v oku se mi slilo, tak jako by to s jara bylo. 77 Bůh nám tě chraň, Bůh opatruj tě vezdy, a krásu v duši zbuď, a nasyp v klenbu čela samé hvězdy, a písně v hruď, pak zavát chladem, umru v růžích, Lilo, tak jako by to s jara bylo. – 78
Liduščiny oči.
Liduško, v očích tvých čarné je světlo, jak by v nich hvězdami štěstí mé květlo. Jak by v nich safíry tajemné síly v slunečných paprskách stopeny byly. Zřím v ně jak v studánky – hlava se točí – zapadám, srnko má, v hloubce tvých očí. 79
Milé omyly.
Pravili, že luhy v plném květu stály, a to s Lilou v spánku andělé si hráli. Pravili, že slunko z jihu přiletělo, a to se mé Lile zajásalo čelo. Pravili, že jasmín pod okny se kníše, a to moje Lila v polospánku dýše. 80 Pravili, že zora východ ozdobila, a to se mé Lile líčka ruměnila. Pravili, že hvězda s nebe dolů zřela, a to moje Lila očka otevřela. Pravili, že jaro přijechalo skokem, a to moje dítko zablýskalo okem. Pravili, že na luh perly napadaly, a to v Liduščiných očích slzy stály. Pravili, že od hor teplý vánek věje, a to se mé Lile na rtu slovo chvěje. 81 Pravili, že v sadě slyšet sedmihláska, a to sobě zpívá moje zlatovláska. 82
Lila v postýlce.
V síťové Lila postýlce jest jak ta pěnička v kleci, zřím-li ji, rostu temenem, vykvétám srdcem i plecí. V síťové Lila postýlce čila jak v hnízdečku ptáče, hned se mi tulí v peřinky, hned z koutka do koutka skáče... V síťové Lila postýlce výská si, ručkama tleská – jak se ta ústka rumění, jak jsou ta očinka hezká! 83 Kéž by tak povždy zůstala, bez planých tužeb a žele, kéž by se vzmohly na hvězdy všecky ty jiskerky v čele! Kéž bych své dítě ohradil před bouří létnoucí světem – jako je hradí postýlka – písní svých zbujeným květem! 84
Úpis.
Ó, Lilo, Bůh nám poslal tebe jak zlatoskvoucí úpis nebe, jenž v síňku nám byl svát; v mém srdci podivně to hárá, že náhle jako růže stará vyhání do poupat. Těch poupat na sta z ňader roste, toť jsou ty písně moje prosté, mé drahé dítě, věř, a sotva jedné urvu spěchem, stem nových hned tvých retů dechem se obaluje keř. 85
Pohádky.
Čarovně krásná pohádkapohádko, ležíš mi na ňadru, Lilo, poslední růžové poupátko, které mi z jara zbylo; až se mi v růži rozviješ u vnad svých milostném vzletu, snad budu, milá pohádko, sám už jen pohádkou světu. 86
Vlaštovička.
Slétla v srdce vlaštovička malá, zlaté hnízdo si v něm zbudovala, z podsněžek a chudobek je spletla, z šeříkové vůně, z jemných vláken světla, jež se v zlaté říze slunka skvějí – tiše, tiše, pro Bůh, nesplašte jí! A jak mile vlákno k vláknu skládá! očkem směje se a křídly vládá; a jak krásný je ten švitor drobný! každý zvuk tak milostný a zdobný... Vlaštovičko – Lilo!... Proč se chvěji? Osude, slyš, nech jí, nesplaš mně jí! 87
Parádnice.
Jak jsi se mi vyzdobila, Lilo, parádnice, hlavičku jak hedbáv plavý, jako broskev líce. Očka jako v stínu vzrostlé temné anemonky, čelo úbělem se bělá, z hrdla zvoní zvonky. Prstíků pět liliových jemňoučká má ruka, ústa jako mandlovníček na jaře, když puká. 88 Kéž sudička na cestu ti štěstí nasypala, rád bych potom oči zavřel, parádnice malá. 89
Kaple.
Sletěla srdce vzpomínka pěničkou na suchou snítku, přinesla malou písničku Lidušce, mému dítku; dotkla se jemnou perutí prsou mých struny zlaté – ne-li z mých tichých dozvuků, ze slov jí nepoznáte. Každá ta vlna zvuková z ňader mých hloubky se žene, zvedá se kaplí k nebesům perlami citu se klene; kaplí tou kryta duše má v tížích svých ráda prodlí, celotem rtíků růžových Lidušky mé se modlí. 90
Přijde na to.
Má malá Liduška je samý květ: jak rudé růže poupátko je ret, zrak temnou fialkou si v řasách hoví; a líčka jsou jak kvítek jabloňový, když slunce v kalich zář mu nalije; lesk čela svítá kmentem lilie; jak „boží lžičky“ jsou ta ouška malá, a v podbrví-li náhle rosa pálá, tu jedním rázem moje malá Lidka je učiněná kytka! To všecko jest už obraz starý, díte, jen jinakými řečen slovy! Nu, kdo ví, vždyť mé Lily nevidíte, mně jest den ze dne ustavičně nový..nový... 91
Kletba.
Už do vydutých ňader starých buků pěnkavčí píseň zazvonila zas, ty pozvedají větevnatou ruku a lysá temena svá v nebe jas. Bez pod okéncem rozdýchal se v šeře, ve zlatou řízu přioděl se den, květ jabloňový z obalů se deře a moje malá Lila z bílých plen. Hle, v loktech matky vzpíná se a vstává a jako motýl křídlem tam a sem svou malou ručkou neustále mává: chce na sad, na protkanou kvítím zem. 92 Ó dítě mé, proč toužíš k zemi dolů? je nebem náruč matčina, to věz, v něm na zlatém vše rozvíjí se stolu, v něm květy bují jako horský les. V jich vonném moři láska tebe koupá a za anděla světí vroucí ret, proč na zem chceš? kdo po růžích jí stoupá, ten bez trní se nenavrací zpět. 93
Zarostlé brázdy.
Zlaté slunko chodí v kraji, jabloň plna plodů, hrozny zrají, se včelami závodíce vosy do útulku sladkou kořisť nosí. Jaká mně as kořisť kyne, nežli pavouk stáří v nitě svine žalem záhy rozbrázděné čelo, jež tak rádo mlado býti chtělo? Nechť, však nebojím se stáří pokud myšlénky mi v hlavě září; Lidka-li se k mojí šíji druží, zarůstají brázdy samou růží. 94
V bouři.
Bouří, prší, tmí se, s mrakem mrak se honí, Perun prohání se na příšerném koni; sever křovím kvílí, křoví hlavu chýlí, ze skaliny lysé slap se roní. Mrak se s mrakem svádí, vřava s divou vřavou, blesky nebem pádí, dumy těžkou hlavou; však už svitem roučím šeří se to boučím, a já bučin v kradí tvář zřím smavou. 95 Tvářinku mé Lily! Ó v jak něžné kráse z myšlének v té chvílí v bytosť vtěsnala se; před jejími zraky prchly bouřné mraky; hleděl jsem pln síly v nebe zase! 96
Krvavý květ.
Nic netěší, co těšívalo, teď těšíš jenom ty; je skutkem, co se dřív mi zdálo, že štěstí by se ukrývalo v tak malé rty? A přece! VšeVše, co srdce hnětehněte, tvůj, Lilo, plaší ret; tvůj pohled tak milostně svítá, že z úhoru mých ňader zkvítá krvavý květ! 97
Podsněžka.
Jeseň v lesích ptačí hovor tlumí, pod nohou mi rudé listí šumí, outlé větévky se chladem třesou, šedým mračnům s kovovými křídly rosné kapky v těžkých ňadrech stydly, přes noc hvozdu na skráně je snesou. Tak i mně juž maně při jeseni sesypala jíní na temeni různých mraků žití sivá tíseň, leč pod krytbou zdumaného čela, podsněžkou přec útle vypučela pro malinkou Lilu malá píseň. 98 V štěstí úsměvu a v blaha tuše s kořínkem jsem vydobyl ji z duše, plna rosy je a plna zvuku, snad jsem pouze já – ach, jak to bodá – kdo ti, Lilo, v živobytí podá s takou upřímností kvítí v ruku! 99
Všecko posněženo.
Všecko posněženo, úboč lesná, jíním hárá každý strom i stonek, mně však mladá usmívá se vesna z jedné růže a dvou anemonek. Purpurová růže ohněm plane, k hvězdám anemonek níž se shýbá – ret to jest mé ženy milované, kdy svou Lilu v temná očka líbá. 100
Když své dítě nosím.
I. I.
 Mám-li svou Lidušku na hlavě, jest mi, jak měl bych tam kvítí: růžemi skráň se oplétá, hvězdami lebka se nítí. Výskám s ní, zpívám jí o závod, každému chlubím se hostu: hle, Lila roste tatínkem! zatím já Liduškou rostu. 101 II. II.
 Jest mi jak svatému Krištofu, Lidka-li s plece mi shlíží, svět její celý napřed juž srdce i duši mi tíží. Kéž bych ji přenesl přes řeku bolestí, žalů a hněvů, kéž bych jí štěstí besídku zbudoval z drobných svých zpěvů! 102
Jak moje Lila moudra jest.
Jak moje Lila moudra jest, to mnozí sotva vědí, juž na Hájkově kronice to vtipné dítě sedí! Jak moje Lila moudra jest! Ni chvilky nepromrhá, hůř nežli mnohý kritikus juž nové knihy trhá. Jak moje Lila moudra jest! I do veršů se plete, jí Puškin juž byl přeložen, a Mickiewicz a Göthe. 103 Své valně starší sestřence kdys z Giustiho má Lila arch celý, každou báseň zvlášť, vše řádně vyložila. Též Petöfiho s Byronem a s Hugem Tennysona a Arriazu s Björnsonem juž srovnávala ona. Kdys s Čelakovským Prešerna mi semlela, má zlatá, a psala různé poznámky do veršů Freiligratha. Však nejen v starších, v mladších též má opravdové štěstí, tu dala se mi pojednou do Coppée-ových „Zvěstí“. Hned s Asnykem se zanáší, hned s Baumbachem se stará – tu s Carduccim mi stihla kdys juž také Cannizzara. 104 I přátel: Čecha s Nerudou si do přetřesu vzala a Vrchlického s Vajanským mně velmi pocuchala. Však nejvíc s mými básněmi si Lila béře práci a připojuje v rukopis hned také illustraci. A půjde-li to takhle dál, jak prospívá juž nyní, buď musím Lilu uzavřít neb knihy do svých skříní. 105
Liduška píše!
Píše má Liduška, píše, jen se jí hlavička kníše, jen se jí ručinka kmitá; tabulka celá je kryta. Co asi v črtách těch stojí, jež se jí pod ručkou rojí? její-li života zvěsti, vlož do nich, Bože můj, štěstí. 106
Zvykem.
Vy ptáte se, kde pro svou malou dceru ty svěží květy drobných písní beru? Aj, v starém ňadru vesna vzešla mladá! když Lila ručky na mou hlavu vznese a prosivělou kšticí hravě třese, květ písní sám jí do peřinky padá. Vy divíte se, že jsem stárstár, a přece ni šíje neukláním ani plece? Aj, vězte přec, že kdekolivěk prodlím, své ňadro stísněné a sivé lebí výš s těžkým povzdechnutím zvedám k nebi a písněmi se za své dítě modlím. 107 Tak plece přímosti, duch květu zvyká, a jako čarným proutkem kouzelníka ve stáří zastaven, dál kráčím světem; má cesta v blaha líbeznější kraje ta strachem o mé dítě zaváta je – leč srdce mé je obaleno květem. 108 OBSAH
I Růže v jeseni
Návrat7 Emilii9 List11 Májová noc13 Přání14 Krásná smrt16 Kdys v svatých lidstva závětech jsem čet’18 Před bouří21 Lesní stezka24 Buď růží jen26 Nikdy víc27 Po bouři28 Pod mrakem29 Zachráněn30 Přeměny32 Za jara33 Pomoc34 Dřív zlatým jsi mi byla pohárem35 [109] Dej mi ruku36 Proč pak se ptáš37 Návrat vesny38 Dlouhá píseň39 Ó netouži40 Noc hvězdu má42 Bez pokoje43
Uvadlé poupě
Rosa po bouři47 A sluce zapadalo49 U růvku Jarmilčina51 Na hřbitově53 U Jarmilčina hrobu54 Za Jarmilkou57
Nový květ
Překvapení63 Pryč s mukou65 Nad kolébkou66 Anděl68 Ukolébavka70 Jaro doma72 Poupata73 Návrat ze Šumavy75 [110] Jaro v jeseni77 Liduščiny oči79 Milé omyly80 Lila v postýlce83 Úpis85 Pohádky86 Vlaštovička87 Parádnice88 Kaple90 Přijde na to91 Kletba92 Zarostlé brázdy94 V bouři95 Krvavý květ97 Podsněžka98 Všecko posněženo100 Když své dítě nosím101 Jak moje Lila moudra jest103 Liduška píše106 Zvykem107
E: až; 2002 [111]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Otto, Jan
(Tiskem a nákladem J. Otty v Praze)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 111

Věnování: Heyduková, Emilie
(Své milé ženě Emilii)