U růvku Jarmilčina.

Adolf Heyduk

U růvku Jarmilčina.
Sotva že jsme dotoužili rána zářícího srnčím okem tvým, už nám radosť všecka zasypána, ležíť pod parůvkem květovým. Ale z kvítí, slza v něž se roní, posud září oka tvého žas a ve břízky větvích, jež se kloní, vidím skvoucí zlatoplavý vlas. Ve dvoukvětu modrých pantoflíčků vidím úbělových nožek skvost, v rose – slzy na hedbávném víčku, ve břečtanu – ruček útulnost. 51 Ztracena jsi, to mně duší chvátí! Aspoň písní v síňku se mi vkraď, leč že toužím vedle tebe spáti rosou na křidélkách nevyzraď! 52