Po bouři.

Adolf Heyduk

Po bouři.
Zlý prchnul čas, jak kalná peřej v řece, leč v žal, jenž s očí do vln napadal, slét’ slunce proud, strasť perlou byla přece, když ret tvůj kytky polibků mi dal, a v srnčím oku, pozbaveny tísně, zas leskly se mé hvězdy, sny a písně. Tvá ústa, růže v prvním jitra šeru, v ráz zapomněla chladné doby spor, a v líce mé nach vlila u večeru, jak zora červeň bílý na mramor; vše usnulo, co bdělo dřív nám k muce, a kolébkou ti byly moje ruce. A jako bystřeň v jara hodokvase sta perel sype v drobný luhu květ, tak v každé slze na hedbávné řase – své nové žití zřel jsem – skvoucí svět – vždyť vše mi bylo zase nahrazeno, má družko drahá, miláčku můj – ženo! 28