Emilii.

Emilii.
Ty píšeš mi, že pod okénci tvými juž ptáče křidélek svých pérce čistí, a mladé jaro s rýmy lahodnými své písně šepce na javoru listí, a drobné zkazky na lip řadu dlouhou – ó nepiš tak, sic pro tě umru touhou. A píšeš mi, že na smrčí a křoví za rána slunko milým zrakem svítá, že sladce dýše rozkvět šeříkový, a bříza v kadeř jehnědky juž vplítá, že háj i luhy zpěvankou jsou pouhou – ó nepiš tak, sic pro tě umru touhou. A píšeš mi, že v jas se šatí stráně, a stará střemcha že se opět zdobí, že sedly vlaštovice kolem báně, 9 a motýl v kukli lesk svých křídel robí, že diamanty horskou kvapí strouhou – ó nepiš tak, sic pro tě umru touhou. A píšeš mi: Žel, že tu nejsi také, bys se mnou zřel, jak v rozpučelém snětí svou radosť žvatlá ptáče temnozraké, a plným ňadrem svátek jara světí, když řeka z rána zlatou blýská prouhou – ó nepiš tak, sic pro tě umru touhou! Však ne, jen piš, vždyť želet neustanu, až celý život na píseň se změní, až v nebi oka tvého hvězdou vzplanu a ret tvůj sen mých přání orumění, pak celý život modlitbou buď pouhou: ó Bůh tě chraň, sic umru, drahá, touhou! – 10