Emilii.
Ty píšeš mi, že pod okénci tvými
juž ptáče křidélek svých pérce čistí,
a mladé jaro s rýmy lahodnými
své písně šepce na javoru listí,
a drobné zkazky na lip řadu dlouhou –
ó nepiš tak, sic pro tě umru touhou.
A píšeš mi, že na smrčí a křoví
za rána slunko milým zrakem svítá,
že sladce dýše rozkvět šeříkový,
a bříza v kadeř jehnědky juž vplítá,
že háj i luhy zpěvankou jsou pouhou –
ó nepiš tak, sic pro tě umru touhou.
A píšeš mi, že v jas se šatí stráně,
a stará střemcha že se opět zdobí,
že sedly vlaštovice kolem báně,
9
a motýl v kukli lesk svých křídel robí,
že diamanty horskou kvapí strouhou –
ó nepiš tak, sic pro tě umru touhou.
A píšeš mi: Žel, že tu nejsi také,
bys se mnou zřel, jak v rozpučelém snětí
svou radosť žvatlá ptáče temnozraké,
a plným ňadrem svátek jara světí,
když řeka z rána zlatou blýská prouhou –
ó nepiš tak, sic pro tě umru touhou!
Však ne, jen piš, vždyť želet neustanu,
až celý život na píseň se změní,
až v nebi oka tvého hvězdou vzplanu
a ret tvůj sen mých přání orumění,
pak celý život modlitbou buď pouhou:
ó Bůh tě chraň, sic umru, drahá, touhou! –
10