A slunce zapadalo!

A slunce zapadalo!
Den krásný byl, ač stromy valem hnědly, nás všecky do jedné to síňky hnalo, kde kolem bílé kolébky jsme sedli, a s chorou Jaruškou svou hovor vedli – a slunce zapadalo. Hle, Jaruško, hle, mámu zde a tátu, děl sladce jsem, však srdce mně to rvalo; ach, tušil jsem, že sochař čas, mráz v dlátu, v smrt život promění a poklad v ztrátu – a slunce zapadalo. – Po bledé matce andílek vztáh’ ruce, kol rtíků malých tajemně to hrálo, leč se sklopeným okem k hrozné muce mně šeptal lékař kletbu o rozluce, a slunce zapadalo. 49 Něm, ztracen v myšlénkách a v tůni žele zřel k dítku jsem... Kol krku matku vzalo, ret její chvěl se na chladnoucím čele, já zřel, jak perlami mu ňadro stele – a slunce zapadalo. Vzal ruku ženinu jsem do své jedné a v druhou dítě svou mi dlaňku dalo, pak obrátilo k oknu tvářky ledné a z hloubky vzdechlo, – ó, té chvíle bědné – a slunce zapadalo. V tom naposledy chvějící se zoře sta poupat na skráně všem nasypalo, kraj nebe vzplál tak jako žhavé moře, s ním v jeden plamen šlehlo naše hoře, a slunce zapadalo. A pak... a pak... ó Bože, neptejte se, v bouř přešlo zlou, co vánkem v duši spalo, mé staré srdce posavád se třese, když v okno zřím a slunce níž se nese, by zapadalo. 50