Zachráněn.

Adolf Heyduk

Zachráněn.
Tak pravdou jest, co v utajeném citu tvé srdce vyzradilo bílé bláně, že jako poupě v keře bujném skrytu chceš růží se mi víti k mužné straně, že pod návalem trpkých žití pílí mé náručí ti kolébkou má být, a žal, v tvých očí báseň zabloudilý jak diamant se v záři vděků skvít? Kéž mohu tak, jak duše vroucně želá, kéž mohu slzy měnit v perel skvosty a jako holubice archy smělá z vln klamu snášet blaha letorosty! Ty bujely by ve nádherné stromy, by jemně tulily tě v hebký stín a nehynoucí krásou bez pohromy svůj nad hlavou ti střely baldachýn. 30 Ó, doufej, věř, to nic už nepřeváží od chvíle té, v níž v ňadru jsi mi zkvětla, vždyť milosť tvoje tak mou duši blaží, jak pozdní kvítí vlídný pramen světla; ten sokol oka tvého jasnozorý po strastech mých se pustil na dostřeh, a v moři, v kterém tonul duch můj chorý, tvá láska svitla mi, jak plavci břeh! Hle, země, země! – Ne, to nebe jesti, kam jarou silou touha moje míří, a netušených druhdy čarozvěstí kruh zázračný se zlatou duhou šíří; a míru anděl z kruhu vstříc mi vchází, jak od dob mládí kouzlil mi je sen – hle perly blaha peřej v líc mi hází, viz, u tvých nohou klesám zachráněn! 31