Přání.

Adolf Heyduk

Přání.
Sny bílým křídlem do čela mi klepou a všechny o tobě mi nesou zpěv; ó kterak toužím v píseň velkolepou svou ve krůpějích vyroniti krev! – A nelze přec, mé slovo každé vadne, jak pažit pod nožkami krasavic; kéž uvít lze mi všecky city ladné u věčný pro tě zpěv – a více nic! Než marno vše! nechť touhy ruce družné mne vedou v krásy nekonečný vzruch, už nemám v křídlech víc té síly pružné, v níž kryl se druhdy vesmír, svět – i Bůh; jsouť písně mé jak rosa v podvečeru, jíž chladným dechem seveřík jde vstříc, zda vzplanou perlami as v jitra šeru? Jen jedné perly ždám – a více nic! 14 Však pod hvězdami nebes jedenkráte rád prostým slovem cit bych zjevil ten, jak oka tvého ohně proudy zlaté na žhoucí rubín ztavily můj sen, jak v zlatý prsten blaženého žití, na dobu čarovných let na tisíc, ten žhavý rubín chtěl jsem zasaditi a pak – pak tiše mřít – a více nic! 15