Anděl.

Adolf Heyduk

Anděl.
Rád šel bych spat – mé srdce bolí – rád šel bych navždy, navždy spat; co vykonal jsem v světě koli, zřím zvadlým kvítím v poli stát. Má jindy zvučná hruď je němá jak puklý zvon, jenž srdce nemá; co mohu tedy štěstím zvát? Ty mého přání meteory mi v ňadro padly na výděs, a vichrem nesoucím se s hory žal k čelu žhavý se mi snes’, vše jeho stráveno je rtoma, jak Neronovou nudou Roma, kdy chrám i cirkus v rumy kles’! – 68 Tak tesknil jsem, leč něžná ruka z té zpousty buduje zas chrám a jasným očkem plaší muka, co bílý anděl sletěl k nám; v dál před ním odletují žaly, jež ve hruď se mi zaklovaly – mé dítě jest, jež v loktech mám! – 69