Kletba.

Adolf Heyduk

Kletba.
Už do vydutých ňader starých buků pěnkavčí píseň zazvonila zas, ty pozvedají větevnatou ruku a lysá temena svá v nebe jas. Bez pod okéncem rozdýchal se v šeře, ve zlatou řízu přioděl se den, květ jabloňový z obalů se deře a moje malá Lila z bílých plen. Hle, v loktech matky vzpíná se a vstává a jako motýl křídlem tam a sem svou malou ručkou neustále mává: chce na sad, na protkanou kvítím zem. 92 Ó dítě mé, proč toužíš k zemi dolů? je nebem náruč matčina, to věz, v něm na zlatém vše rozvíjí se stolu, v něm květy bují jako horský les. V jich vonném moři láska tebe koupá a za anděla světí vroucí ret, proč na zem chceš? kdo po růžích jí stoupá, ten bez trní se nenavrací zpět. 93