Rosa po bouři.

Adolf Heyduk

Rosa po bouři.
Ty ptáš se, dřív proč za dceruškou svou jsem jedné písně nezavzdech? – Zda pláň jsi zřela v květu takovou, na jejíž ňadro příval mraků leh’? A viděla jsi, že by na vlnách svou leknín klidně růži nes’, když obzor hněvem černé brvy stáh’, a nebem honila se blesků směs? [47] Zda pět jsem moh’? Teď příval odplaven, luh klidné duše opět zzeleněl, v něm na krvavých květech stojí jen těch křišťál přívalů, můj zpěv – můj žel! 48