Zachráněn.
Tak pravdou jest, co v utajeném citu
tvé srdce vyzradilo bílé bláně,
že jako poupě v keře bujném skrytu
chceš růží se mi víti k mužné straně,
že pod návalem trpkých žití pílí
mé náručí ti kolébkou má být,
a žal, v tvých očí báseň zabloudilý
jak diamant se v záři vděků skvít?
Kéž mohu tak, jak duše vroucně želá,
kéž mohu slzy měnit v perel skvosty
a jako holubice archy smělá
z vln klamu snášet blaha letorosty!
Ty bujely by ve nádherné stromy,
by jemně tulily tě v hebký stín
a nehynoucí krásou bez pohromy
svůj nad hlavou ti střely baldachýn.
30
Ó, doufej, věř, to nic už nepřeváží
od chvíle té, v níž v ňadru jsi mi zkvětla,
vždyť milosť tvoje tak mou duši blaží,
jak pozdní kvítí vlídný pramen světla;
ten sokol oka tvého jasnozorý
po strastech mých se pustil na dostřeh,
a v moři, v kterém tonul duch můj chorý,
tvá láska svitla mi, jak plavci břeh!
Hle, země, země! – Ne, to nebe jesti,
kam jarou silou touha moje míří,
a netušených druhdy čarozvěstí
kruh zázračný se zlatou duhou šíří;
a míru anděl z kruhu vstříc mi vchází,
jak od dob mládí kouzlil mi je sen –
hle perly blaha peřej v líc mi hází,
viz, u tvých nohou klesám zachráněn!
31