Smrt Břetislavova.
Staré lesy kolem Zbečna
samý vzdech,
jak by smrt v těch ukryla se
v porostech.
V Noci vlasech skvostem plála
hvězdná druž;
za dubem skryl s oštěpem se
mračný muž. –
Dusot z dálky; komoň tepe
podkovou,
za dubem muž snědý kloní
hlavu svou.
Sklonil, bděle ucho klade
k zemi níž:
„Dnes mi, koni, neseš věru
vzácnou tíž!“
7
Zved’ se, oštěp sevřel v pěsti,
chvěl se, stál;
snad se božích hvězd, či světel
Zbečna bál?
Zaržal kůň a supal, klusal,
poskočil;
snědý muž v ráz jezdci do zad
zabočil.
A než dvakrát komoň nohou
dupl v zem,
klesla vzácná jeho tíže
oštěpem.
***
Na hradě mrtvola knížete leží,
za vrahem po skalách zbrojnoši běží.
V patách mu; záhuba zlosynu jistá...
Ohléd’ se, na odpor mečem se chystá.
Zmizel. – Slyš, zbrojnoše křik jakýs víže,
podobný jako když prokláno kníže.
Spěchali; v roklině, řeka kde ječí,
Lorek – vrah – nabodnut na vlastním meči.
8