Smrt Břetislavova.

Smrt Břetislavova.
Staré lesy kolem Zbečna samý vzdech, jak by smrt v těch ukryla se v porostech. V Noci vlasech skvostem plála hvězdná druž; za dubem skryl s oštěpem se mračný muž. – Dusot z dálky; komoň tepe podkovou, za dubem muž snědý kloní hlavu svou. Sklonil, bděle ucho klade k zemi níž: „Dnes mi, koni, neseš věru vzácnou tíž!“ 7 Zved’ se, oštěp sevřel v pěsti, chvěl se, stál; snad se božích hvězd, či světel Zbečna bál? Zaržal kůň a supal, klusal, poskočil; snědý muž v ráz jezdci do zad zabočil. A než dvakrát komoň nohou dupl v zem, klesla vzácná jeho tíže oštěpem. *** Na hradě mrtvola knížete leží, za vrahem po skalách zbrojnoši běží. V patách mu; záhuba zlosynu jistá... Ohléd’ se, na odpor mečem se chystá. Zmizel. – Slyš, zbrojnoše křik jakýs víže, podobný jako když prokláno kníže. Spěchali; v roklině, řeka kde ječí, Lorek – vrah – nabodnut na vlastním meči. 8