Teplá hlína.
Dusné vedro u Kostnice, v nebi spousta mraků šedá;
na východu, na severu bouře dračí křídla zvedá.
Na pobřeží Rýnu řeky plno vojska pestrých šatů,
tu i tamo stojí kněží v ornátech i bez ornátů.
Mez nimi Causis s Pálčem, černé duše s bílou pleší,
rozkládají, vykládají, jak se krotit mají Češi.
Podál s Kepkou Václav z Dubé skleslou hlavou v dumách stojístojí,
úzkost se jim v srdci rodí, myšlenky se v hlavě rojí.
Na komoni před zástupy hrdý Ludvík Bavor kluše,
za ním žáci, mniši, páni, církve římské věrné duše.
47
Zastavil se Ludvík Bavor, na znamení rukou kyne:
„Rychle dříví! V tomto místě ať ten český kacíř zhyne!“
Zvony zvučí, baby vřeští. Už ho vedou, mistra Jana,
už ho pouty k sloupu váží; u Bosáků zvoní hrana.
Hranice je podpálena, kouř se zvedá výš a výše,
zpitá chasa do plamenů smůlu hází, měchy dmýše.
Oheň šlehá, plane, zžehá; hněvy rostou v přátel lebi,
z Kostnice zní umíráček, mistr zvedá oči k nebi.
S ním za jedno oba druzi v hloubce duše rozechvěni,
slzy jejich rudý plamen na krvavé kapky mění.
Plamen víří, dým se šíří, hluk se množí, luza výská,
Václav z Dubé vzdorně na hruď ocelový krunýř stiská.
Blesky metá z pod obrví, kletbou hrozí ústa siná,
oheň žehá, praská, šlehá; klesá, padá, uhasíná.
Na tribuně císař Sigmund v ústroj jáhna oděn sedí,
tygří oko z liščí tváře do ohně a kouře hledí.
Pyšně sedí, plaše hledí, snad že strach ho v křesle třímá,
snad že tuší, co v tom kouři zhoubných jisker ještě dřímá.
48
Co v něm výkřikův a pláče, co v něm vražd a hrůzy skryto.
Hle, jak hladké dříve čelo náhle brázdami je zryto.
Snad v šlehání toho ohně palcáty a meče tuší,
jež mu lidem rodné země zatvrzelou stepou duši. –
Dohořela, vyhořela hranice a v popel klesá,
ale bouře rozkvílená odnáší ho na nebesa.
Odnáší ho do severu, odnáší ho do východu,
k šumavským ho nese hvozdům, českému ho nese rodu.
Dokonáno. – V spáleništi vyhrabal kat hlínu zcela,
zelená by voda Rýnu do moře s ním odletěla.
Noc je; blesky křižují se, řeka v šíř i dálku těká,
na spálené půdě kleče Václav z Dubé přílbu smeká.
Hrabe hlínu, až se ruce krví horkou zalévají,
kvílí, hrozí, na meč bije, ústa vrahy proklínají.
Vyhrabal a střelmo do Čech, do kolébky bouře letí,
aby teplá ještě hlína rozpálila země děti.
Spěchal, letěl; jen když v žalu šípnul okem na Kostnici,
šlehala bolest v jeho duši, černé mraky tkvěly v líci.
49
Zaťal pěsti, zaťal zuby, rudé oko k zemi sklonil;
vraný komoň bystrou nohou o křemeny v cestě zvonil. –
Nad Kostnicí nebe v chmurách, Zikmund noci nespal celé,
nepomohlo přijímání těla Krista Spasitele.
Hrozno, děsno! Blesky v nebi jízlily a hromy zněly,
jak by žhavé meče v boji s palcáty se měřit chtěly.
Rozkáceně černým křídlem bušil vichor v břehu skály,
snad i Bůh a všecko nebe hněvem na ten zločin vzpláli.
Báseň ta, nově upravená, vytištěna jest původně v „Rodinné kronice“, za redakce Hofovy, po té Nerudovy. Později vytištěna tamže báseň Šolcova „Mistr Jan“, jež formou i myšlenkou těsně přiléhá k mé. To poznamenáno jen proto, aby věci neznalý neměl original za napodobení, jako stalo se při „Šípech a paprscích“, jimiž prý jsem napodobil „Jitřní písně“, ač srdce mé po čtyři léta před těmito stejnou strunou se ozývalo, což pan soudce aspoň z různých listů belletristických věděti měl. Také jiné verše Šolcovy „Z perlové šňůry“ podobají se formou, jež je mou původní i myšlenkou mým slokám: „Mé bílé ruži“, (Lumír r. 1862), a druh můj přede mnou nikdy napodobení toho netajil, jako netajil se působením „Cikánských melodií“ na své „Úskoky“.
50