Přísaha.
Odkud ruch a lomoz taký
u Českého Brodu?
bouře-li to, čili mraky
snášející vodu?
havranů-li krákoravých
nebo kavek hejna?
Věru ne, leč voje jsou to
Ptáčkovy z Pirkštejna.
Shlukli se to v zlaté zoři
podél kyprých strání,
ubožákům na příkoří
slavní čeští páni;
stále jejich tlum se množí,
k Lipanům se bere,
u cesty jim bujné hloží
s plášťů zlato dere,
56
Vedle Ptáčka pyšnou hlavu
vznáší Menhard z Hradce;
lépe, kdybys než v tom davu
vězel na oprátce;
lépe, kdybys kryl se, pane,
než abys jel v pole,
v nejtemnější zasypané
Kutnohorské štole! –
Jede Menhard, hladě bradu,
jako pyšný vládce,
vedle z krve Poděbradů
Jiří švarný mládce,
vrať se, vrať se, můj junáku,
to pro tebe není,
spěcháš v tlumu dravých ptáků
k práva ubíjení!
Ej kdože těm pánům velí,
kdože vede sbory?
kdož by vedl? Bořek smělý
z Kunětické hory;
ondy býval právu v čele,
Orebitů hlavou,
ale dnes se změnil cele
v šelmu zlou a dravou.
Koho tlum těch supů sklove?
kam pak asi letí?
bujní jejich komoňové
šlapou kypré setí;
57
setí v poli, kvítí v luhu,
zdrojů vody kalí,
a ty chýše chudých druhů
v prachu mračna halí.
Táhnou jako dravci stepí,
různé pánů roje,
s meči na sedlákův cepy,
na bratrské voje;
kvapí na záhubu rodu
chrabrých bohatýrů,
na statečnost, na svobodu,
na právo a víru.
Menhard meč má kolem boků,
ale hada v lebce;
lest se skrývá v kosém oku
hejtmana Krchlebce;
jejich jízda mračno výrů
v ocelové zbroji
v řady cepů, kos a kýrů
na útok se strojí.
Opatrně, bratří zlatí,
panská jízda klame,
nehněte se, ať si katí
o vás meče zláme;
tu i tamo pevně všude
stůjte jako skály,
běda, ona stát-li bude,
kde jste vy dřív stáli.
58
Odražen je nával prvý
dobře, statní bratři,
zaliti jsou jezdci krví,
každý z vás byl za tři;
dosti, jen jich nestíhejte,
dbejte vůdcův rady,
raděj bosců lépe dbejte –
pozdě! – O té zrady!
Krchlebec, ten lestný škůdce,
zpět se na vás valí;
viz, Prokope Velký, vůdce,
viz, Prokope Malý!
Panská jízda české hlavy
kopyty již drtí,
vám i lidu není slávy
než v hrdinské smrti! –
Den přeběhl rudým polem,
druhý krví běží,
Táboritů Lipan kolem
třicet tisíc leží;
ženy, děti v cestě vozné
mrtvy; mužů není!
Pane Bořku, smutné, hrozné
tvé jest vítězení!
Smutné, hrozné, neveselé,
až se srdce třese,
všecka tráva, pole celé,
rudé slzy nese;
59
země vůkol bez potěchy
naříká a kvílí
nad vražděním Čechův Čechy,
nad záhubou síly. –
Nad lipanských chyšek krovy
hvězd, jako včel v roji,
u mrtvoly Prokopovy
štíhlý junák stojí;
ponořena v dumách zcela
níž se hlava shýbá,
ret mohutnou klenbu čela
Prokopova líbá.
Líbá sivou skráň i bradu
velikého spáče;
zkvetlá větev Poděbradů
u Prokopa pláče;
plné tepny mocně tlukou,
oko plane v šeře,
Jiřík útlou svojí rukou
Prokopovu béře:
„Hrdino můj, orle sirý,
zřím tě ponejprve,
dopil’s kalich české víry,
kalich české krve;
viděl jsem tě zjevem vzdoru
s mečem v ruce státi,
chci od dneška po tvém vzoru
vlasti život dáti.
60
Přísahu své duše kladu
v kněžskou ruku tvoji,
s lidem chci tvém po příkladu
v míru žít, mřít v boji;
neopustím tvého davu
nikdy, to měj vzkazem!
a zas rusou svoji hlavu
s pláčem kloní na zem.
Sevřel mrtvý mládce ruku,
snad že k odpuštění;
prchá noc, a v ptactva zvuku
červánkem se dení;
na zrubaných bratrů rovy
slávy slunce svítá
a kol hlavy Jiříkovy
zlatý vínek splítá.
61