Záviše z Falkenštejna.
I.
I.
Po moravském dálném poli letí plaše divá bouře,
před sebou jak vzteklá žene písek, prach a z ohňů kouře.
Jedna strana Němce hostí, druhá strana českou chasu,
noc je tichá, jen stráž k stráži bděle volá čas od času.
Právě půlnoc. Po Moravě rychle malá loďka plyne,
v loďce vojín k větší píli lodníkovi rukou kyne.
Doplul stráže, zastavuje, volá: „Praha!“ heslo Čechů,
a juž k stanu královskému v nedočkavém kráčí spěchu.
„Ohlaste mě rychle,“ vece, „na rozmluvu s králem nutnou,
šťastnou zprávu nesu Čechům, ale Němcům zprávu smutnou.“
Učinili, jako žádal, a když vstoupil do vnitř stanu,
poklonil se nízko k zemi Otakaru, vojska pánu.
„Ajhle, Záviš! Co tě nese ke mně, pověz, v takém čase!
Přišel jsi, bys sítí řečí lichotných mě lapil zase?“
„Králi můj, to nechci věru; hotov jsem ti k službě býti,
smíř se s námi; pomohu ti voje Němců pohubiti.
15
Chybil jsem, vím, ale nyní, kdy chce v Čechách pánem býti
Rudolf, vojt ten říše hrdý, zase s tvým chci lidem jíti.
Za milost tě prosím, králi, za milost a odpuštění,
zapomeň, co Záviš konal, teď jsem Čech, v němž zrady není. –“
Dlouho mlčí, dlouho hledí král udiven na Záviše,
bledí rtové nehýbou se, žhavé oko stojí tiše.
A pak mluví: „Možná, možná“ – od pat k hlavě pána měří –
„kdo však oklamán byl jednou, podruhé juž neuvěří.
Propouštím tě; doufám v Boha, bez zrady že v českém voji
zalesknem se v Praze, v říši, jako ondy v slávě svojí.
Málo nás, leč naše věrnost pevna jest a mnoho zmůže,
vítězství tím větší bude, čím míň bude pánů z Růže! –“
„Hana, hana!“ šepce Záviš, „zlobné Růže zneuctění!“
Levicí meč tiskne k boku, pravou krotí ňader chvění.
Se zaťatým rtem se v loďku i zaťatou pěstí bere,
v srdce vášní sálající lestná myšlenka se dere:
„Nechtěl’s, hrdopyšný králi... Nuž, tvé slávy nebuď více;
Králem budou Češi míti zhaněného Vítkovice!«Vítkovice!“
16
II.
II.
Na staroměstském náměstí,
blíž posvátného Týna,
se zjevil s pyšnou družinou
pan Záviš z Falkenštýna;
na rychlo do Čech přiklusal,
na rychlo, časně z rána,
kůň rudou pěnou potřísněn
i statného šat pána,
a jeho zvěst je srdcím žár:
„Je mrtev Otakar!“
V tlum lidu Záviš zabočil
a mluvil zvučným hlasem,
a bleskem sršel jeho zrak,
jak plivník nočním časem;
a mnohá žalem zbledla tvář
a zvlhla nenadále,
když lidu mluvil truchlou zvěst:
„Už, lide, nemáš krále,
zle rozsápal ho pomsty spár,
je mrtev Otakar!
17
Kde proudí veltok Moravin,
tam krutá bitva byla,
tam dvanáct tisíc hrdin spí
i junácká Čech síla;
tam pad’ tvůj rek a jeho voj
se rozprch’ v zmatku boje,
tam zanechal král spor a vzdor,
leč slavné žití svoje
dal tobě – královský to dar –
je mrtev Otakar!
Tam bylo Čechů málo jen,
a Němců velká síla,
v jich sboru zrada smluvena,
leč v českém také byla;
byl s koně stržen vládce náš,
voj rekův Rudolf zničil,
mně osudem, bych první všech
ten hrozný boj ti líčil,
jímž mocný král náš přišel v zmar:
je mrtev Otakar!“
I naříká a pláče lid,
leč mnohá pěst se zvedá,
a z mnohých zraků srší blesk,
a tvář se pýří, bledá:
„Kde ty’s byl, pyšný Růže květ,
rci, strýče Dědického?
18
Je lítost tvoje upřímná?
jde z hloubi srdce tvého?
Vždyť jej i tebe dvojil svár,
vždyť mrtev Otakar!“
A hluk a lomoz ze všech stran,
lid těžké chvíle tuše,
všech rozbíhá se do ulic,
a Záviš k hradu kluše,
zlý Kunhutě by líčil boj,
té vdově osiřelé,
jíž dávno bylo údělem
to srdce jeho smělé
i mstivé krve vzruch i var:
„Je mrtev Otakar! –“
19
III.
III.
Do komnaty Záviš vkročil,
nekles’ jak dřív na koleno,
hrd přistoupil ku králové:
„Mou jsi nyní, krásná ženo,
mou jsi nyní do skonání!...“
Na nádvoří pláč a lkání.
„Kde můj manžel?“ – „Zabit v poli,
kolem dvanáct tisíc Čechů;
pozdě s lidem přikvapil jsem,
k Tobě spěchám na potěchu,
netasil jsem meče ani...“
Na nádvoří pláč a lkání.
„Na Moravském poli zemřel,
Otakar, tvůj manžel prvý,
jeho prsa sedmnáctkrát
zbarvena jsou rudou krví;
padl, skonal bez stenání...“
Na nádvoří pláč a lkání
20
„Proč tak hledíš vyděšeně?
Není krve na mých rukou;
aj, kdož ví, že srdce naše
z umluvené zrady tlukou?...
Proč tak na mne hledíš, paní?“
Na nádvoří pláč a lkání.
„Vetchý je kmen Přemyslovců,
vetchý kmen a větve shnilé,
zpýchal, zhrdl, zcizačil se,
žil i hynul ledabyle;
z Čechů rabi, z Němců páni!“
Na nádvoří pláč a lkání.
„Václav, syn tvůj nedospělý,
chabá jiskra zhaslé slávy,
rozmazlená vetchá loutka,
králík hloupý, mdlý a hravý...
Chop se žezla, mocná paní!“
Na nádvoří pláč a lkání.
„Bez lásky tvůj život vadl,
starcovým jsi byla plenem,
leč v mém srdci a v mé duši
záříš v lesku netušeném!...“
V náruč se mu vdova sklání. –
Na nádvoří pláč a lkání!
21