Hus.

Hus.
Hus v dusné kobě dumal žití sen, duch silen byl, leč zmořeno již tělo, tma byla kol, však v jeho duši den, a srdce mistrovo se žalem chvělo. I vdech’ a děl: „Noc v kraji, v lidstvu noc, leč světlo božské milosti tkví ve mně, jím v míru vyšel jsem ti na pomoc, má ubohá, má svatá česká země! A přece vím, až v ohni vzplápolám, že postačí ti jiskra z něho jedna, bys meč v ní kula na vši lest a klam, jichž přívalem jsi nekonečně bědna. A chvěji se i jásám, chvěji zas, že klam a vzdor a zášt se na tě srotí; ne každému dá glorioly čas, kdo hubí saň a supa křivdy krotí. 45 Bůh dej ti síly vrch na zloby směs!..“ Mnich vkročil do žaláře s mistrem katem; Hus sklonil tvář a na kolena kles’ a hlavy kol mu věčnost svitla zlatem. 46