Mistr Jiří.

Mistr Jiří. Věnováno českým umělcům.
Mistr Jiří dumá dnem i nocí, nebes nadšení mu v skráně buší, jasní čelo světlé záře mocí, jak když slunce k povzletu se vzruší. Temné oko plane – mistr vstává, a již křídly myšlenky své hbité v tvarné hmotě sochy vyhledává, zraku jen, ne jasu ducha skryté. Tak, jak snil ji v prchlé mládí zoře, v plné síle, v úměru a kráse postať jezdce s ohnivého oře v hloubku snivé duše usmívá se. Vizte, kterak v ušlechtilé pýše k srdci mistrovu se níže kloní, jak by s oblak nedohledné výše snes’ se anděl na poletném koni. 27 Hlava mírně nachýlena k zemi, ruka kopím do ještěra bodá, v komoně jenž bije perutěmi a pln vzteku jezdcův oštěp hlodá. Okamžik, a zhubena je zmije, lestně však svůj ohon svalovitý oři kolem štíhlých nohou vije, a dráp ostrý do země je vrytý. Klidně mistr před výtvorem stojí, a zvědavé slunce v denním sklonu jásá nad tím jezdcem v sličné zbroji, červánků než padá za záslonu. Vesel mistr na lůžko se klade, blahý klid mu políbení dává v duše snech, jak láska v době mladé, sochy tvář naň hledí usmívavá. Svatý Jiři osloněný žije, ostré kopí pevná zvedá ruka, hbitou nohou komoň v draka bije a hruď děsné stvůry ve dví puká. *** 28 Přešla doba, jiná slétla z věků; z kovu socha jezdcova je slita. Ejhle světec! něhy vzor, vrch vděků! V duši mistrově zář slávy svítá. „Nuže, mistře! přej mi toho skvostu,“ dí král Karel, Jiřímu se koře, „jeden mám již tamo na svém mostu, druhý postav v obdiv na mém dvoře! Nadšením ať srdce moje střeže toho božství, jež v Tvé duši tkvělo, zlatem vyvážím ti hmotu spěže, kdyby půl to říše státi mělo!“ Uklání se mistr Karlu cáři, a než měsíc zaměnil se v dráze, už Jiřího socha v ranní záři skví se v obdiv jásající Praze. Vděčná chvála střídala se s hanou – chvála myslitelů s hanou slepců, kněží krásy jásali, však stranou lál cech slévařův a zlatotepců: 29 „Ký to komoň! vizte, zdali vozka podobného netvora má v spřeži? Hle ten chrup, ta bedra jeho ploská! a jak můž být řízen bez otěží? Jezdcovo hle, plece bez pohybu i tu planou chladnost v dětském líci bodá-li pak saň či jakous rybu?... Mumraj je to, žertem pro ulici! Vizte jen to platování drobné, ledabylost vládne tvary všemi! Zdali pak to dílo neobdobné rovného má něco po vší zemi? Ohyzdno!... A to má státi v hradě? Třeba juž, by císaři se řeklo, aby ke společných cechů radě snésti dal, čím dítě by se leklo! –“ A zas Karel: „Odčiň, mistře,“ prosí, „vadu vzešlou ruky pod záchvěvem, ať se v obdiv zjasní hled jich kosý myšlenky tvé božským čarozjevem. – *** 30 Než tlum lidstva v hrad se těsnil z rána, jinak všechno! Proč? Aj, cechy tuší! kolkol socha srubem obehnána, a vnitř mistr okouvá a buší. Zaznívají rány temně, dutě, zaznívají z rána do večera, mistr Jiří bije, tepe chutě; pomluvačů roste nedůvěra. „Vida, kterak opravuje Jiří, na jezdcově pleci, paži, hlavě – sám se nyní nad svou sochou pýří, bude-li as lépe po opravě?“ A když dokonáno, císař znovu cechy k soudu volá. Zákryt mizí... Hle, jak mistr zvnadil vady kovu, teď nechť v obdiv světu skvost ten ryzí. „Zdráv buď mistr,“ zástup kolem jásá, a juž Karel k Jiřímu se shýbá, vlastní meč mu kolem beder pásá, přítulně jej v čela klenbu líbá. 31 Usmívá se mistr, výš se staví... „Pane můj, já dopustil se zrady, hluk, jenž sluch tvůj mučil bez únavy, nezněl z této sochy prosté vady. Nebušil jsem v oře z vůle cechů, nepřetepal jezdce na komoni, marně měli podezřelou těchu, že ví mistr Jiří míň než oni. Nízká závist do prsou jim klesla, nad mým dílem zajizlila zrakem, myšlenka má světcem však se vznesla, jejich zloba utkaným je drakem! Lichotně mou sochu chválí slovy nevědomých cechů mysl líná, žoldnéře mít chtěla v cherubovi, herku v oři boha Apollina. Tupou všednost vzorem stavěli mně neznajíce krásy jemné tepny! Či má vědomí kdy schýlit týmě před pomluvou všednosti, té klepny? Slabost vzory prohlíží, než tvoří, síla však jest bohem, plným vzdoru, vzplane myšlenkou a krásu stvoří, či jest Bohu – tvůrci – třeba vzorů? 32 Není, pane, socha má kov kujný, křehká litina jest prosta skvrny; pod perlikem kles’ by komoň bujný, i jezdcova plece ladné vlny. Či můž býti plát snad kovaninou, či kov spěžný povolný a hebký? Bušil jsem, leč na dutinu jinou: na svých planých hanců prázdné lebky!“ Mistr Jiří z Klusenburka zhotovil pro císaře Karla IV. sochu svatého Jiří na hradě pražském, vzácný skvost českého umění, jemuž není rovného po Evropě.
33