Albrecht z Kolovrat.

Albrecht z Kolovrat.
Smečka psů hbitých tryskla z vrat, za nimi kancléř Kolovrat, vysmahlé tváře a bledé, na vraném koni jede. Ze sněmu přišel, svolal lid. „Honbou se toužím pobavit, nedbám však o plaché zvíře, víc jde mi o kacíře!“ „Nejezdi, umdlen jsi a chor, sychravý vane vítr z hor...“ „Co víc? však zruměním v líci pikartské při štvanici!“ „Nech toho, pane, aspoň dnes, nebe se mračí, stená les...“ domlouvá druh Václav z Dubé, kancléř však uzdou škube. 113 „Ne, milý strýče, k čemu strach? Nechť jsem se znavil na Horách, ozdravím, oči až spatří, jak hoří čeští bratří. Viz jen, dle úmluv jdou nám vstříc Gutstein a Jiří z Bedružic, vzhůru již k Bílinské tvrzi; zdráv budu, věru brzy!“ – Klusali ruče dál a dál; pán Koldic na pavlanu stál. „Hej, pane, spusť hradní mosty, přijmi nás, svoje hosty!“ Ze sněmu jedem’ z Kutných Hor, kacířský vypleníme sbor; při radě na lid ten zrádný nescházel z pánů žádný! Jedno jsme; teď však vína dej, po hodu počne lov a rej; z kacířů nadělám svící!“ Hněv plál mu z rudých lící. Komorník, jenž mu pohár nes’, pravil, když slyšel: „Pane, věz, sněm váš byl neplně veden; scházelť vám přec pán jeden! 114 Pán našich srdcí, našich hlav, větší než sám král Vladislav, mocnější nesmírnou měrou těch, kdo nám žití berou. Mocnější králův světa všech; marný je vaší hrůzy spěch, přes vaše bene a placet nedá Bůh lid svůj kácet!“ Vyskočil Albrecht rozlícen: „Pikart jest věru sluha ten! Šelmo, však doznáš ty nyní, jak s tebou Pán Bůh míní! On že má povrhnouti mnou? Spálím tě tady před branou, tak bude po vyrovnání! Chcete-li, milí páni?“ „Spálit mě můžeš, třeba hned, kdož pak teď žije na sto let? Dřív-li jdu rok neb dvě léta, stejno jest pro mne kmeta. Takou mne smrtí nezlekáš, okamžik vezmeš, věčnost dáš, – sněm váš byl bez Boha veden, nad námi jest On Jeden!“ 115 Pravil a sivou hlavu vznes’, ukázav vzhůru do nebes: „Jsouť vaše dekrety známy, Hospodin bude s námi!“ Vstal kancléř zlícen na nejvýš, sedadlo zvrhl, svíci, číš... „Svažte jej!“ vzkřikl, žár v oku, sáhaje rukou k boku. Chtěl dobýt meče kancléř snad? Kdo ví – hluk kolem; v před i v zad, na boku něco se kmitá: oheň! Šat pánův chytá. „Pálí to, běda!... Sluho sem!“ Šerpa juž hoří plamenem, vzňala se, mysl když trhlá se stolu svíci zvrhla! Stržena šerpa; kancléř zbled’. „Na koně, páni, ruče, hned!“ „Na lože jdi raděj, pane, tvář jindy siná plane.“ „Na lože? za dne? ani krok! pojedu; nechať pálí bok, lazebník v Krupce jej zhojí, za bolest lov můj stojí. 116 Spoutejte raba, řečí dost, tady buď biče ještě prost, pokutu nechám až v Krupce. Odveďte toho hlupce!“ Na to pán z Koldic: „Ohó, stůj! Šimon je věrný sluha můj, zlou by mně pohanou znělo, kdyby se takto dělo!“ „Aj, pane z Koldic, hodláš snad pikarty králi ukrývat? Zákonům zemským už k vůli beru jej přes tvou vůli.“ „Můžeš mě pohnat, kdy jen chceš, Šimona přec mi nevyrveš...“ Ten však dí z nádvoří veden: „Rozsoudí Pán nás Jeden. Nech, pane dobrý, k čemu strach, stár jsi, buď ve svých komnatách, slábi jsme na tomto místě; večer se vrátím jistě!“ Spoután, jak pyšný Albrecht chtěl, týrán byl, ale neúpěl; hrd hlavu pozvedá šedou, oděnci ven ho vedou. 117 Vyjeli z tvrze; mlhy kol vzpialy se jezdcům nad chochol, doubravy jako by spaly; jezdcové pospíchali. Na hnědém koni kancléř vzad, oko se smyká jako had... „Oj, milý Václave, běda! v srdce mi úzkost sedá. Hlava mi hoří, plane krev.“ „Pane, tím vinen náhlý hněv...“ „Nohy mne pálí, hruď studí...“ „Zima se v horách budí...“ „Ošklivá zima! Dál však, dál!... Neslyšel’s, jak se kacíř smál uprostřed průvodných lidí? vidíš ho? zrak můj vidí! O hlavu větším druhů jest...“ „Mámení smyslů, stín!...“ „Ne, lest, teď zvedá ruku výš hlavy – mluví, slyš: Bůh nás spraví!“ „Sraz mu ji mečem!“ „Vždyť to klam!“ „Není!...“ a hněviv kancléř sám, přiklusav na rychlo k stráži, ruku – ne, mhlu jen sráží. 118 Padá meč těžký, chabne páž... „Šetři se, chorý pane náš, oviň se pláštěm, jsme brzy na Krupce, tvojí tvrzi!...“ Jeli; pan kancléř něm a bled, hned jako oheň, hned jak led, na ňádra hlava se kloní, Bůh ví kde duch se honí. Stená: „To pálí! zpružte krok, uhoří hlava, hruď i bok, hle – a zas v mlžnou zří chmuru – zase má ruku vzhůru!“ „Spoután jest, pane, jak byl dřív, pohyb to pouze koňských hřiv, vítr je do výše zdouvá...“ „Ne, ne!...“ a kancléř couvá. „Není to hříva, ruka jest, poznávám jasně hnát i pěst, čnít také prst vidím k nebi – což nemám očí v lebi? Uťněte ruku v jeden ráz!“ – „Stalo se!“ – „Stalo? ne, už zas!...“ „Pohleď, ať srdce už věří, zde jest...“ „Pryč, pryč s ní, zvěři! 119 Za kořist lačný měj ji vlk, – a což ten kacíř?“ – Věru zmlk’ na krev, jež vytryskla z rány, slétly se lačné vrány.“ „Vida, jak skrocen chlapský vztek! Dobře! však má-liž obvazek? Musí nám soudruhy říci, než půjde na hranici. Musí!... Ó běda, zas ten pal, úzko mi, hrozno! Páni, v cval, nedbejte, bolest mě zmoří, útroby zrovna hoří!“ Jeli... „Jsme doma? hynu už!“ „Okamžik, pane, jen se vzmuž, mlhy se kladou, den krásný... s tvrze nás vítá hlásný.“ – Do brány vjeli, kancléř vzdech’, zachvěl se v hrudi, v údech všech, vedli ho v síň plnou záře, Šimona do žaláře. „Doma jsem, doma, bohudík, rychle, kde lékař, lazebník? Zdráv musím povstati k ránu!...“ Uvedli oba k pánu. 120 „Lékaři, zdraví dej a klid, k hranici zítra vést chci lid, v žhavém by vzplanul jí klíně chám jatý na Bílině. Krvácí tuze, nedej Bůh, aby nám před svítáním ztuh’; obvaž jej, nešetři líku, zachraň ho, lazebníku! Zbrojnoš mu cestou ruku sťal; chci, bys jej ohni zachoval, spěchej, kéž zdaří se píle, slunce než dojde cíle!“ – Cíle než dospěl slunce let, dokonal kancléř, umřel kmet, z tvrze však vzlétli tou chvílí havran a holub bílý. Zakroužil havran v černý les, k Bílině holub peruť vznes’, Koldický žalem se kácí: „Šimon můj, hle se vrací!“ 121