Smečka psů hbitých tryskla z vrat,
za nimi kancléř Kolovrat,
vysmahlé tváře a bledé,
na vraném koni jede.
Ze sněmu přišel, svolal lid.
„Honbou se toužím pobavit,
nedbám však o plaché zvíře,
víc jde mi o kacíře!“
„Nejezdi, umdlen jsi a chor,
sychravý vane vítr z hor...“
„Co víc? však zruměním v líci
pikartské při štvanici!“
„Nech toho, pane, aspoň dnes,
nebe se mračí, stená les...“
domlouvá druh Václav z Dubé,
kancléř však uzdou škube.
„Ne, milý strýče, k čemu strach?
Nechť jsem se znavil na Horách,
ozdravím, oči až spatří,
jak hoří čeští bratří.
Viz jen, dle úmluv jdou nám vstříc
Gutstein a Jiří z Bedružic,
vzhůru již k Bílinské tvrzi;
zdráv budu, věru brzy!“ –
Klusali ruče dál a dál;
pán Koldic na pavlanu stál.
„Hej, pane, spusť hradní mosty,
přijmi nás, svoje hosty!“
Ze sněmu jedem’ z Kutných Hor,
kacířský vypleníme sbor;
při radě na lid ten zrádný
nescházel z pánů žádný!
Jedno jsme; teď však vína dej,
po hodu počne lov a rej;
z kacířů nadělám svící!“
Hněv plál mu z rudých lící.
Komorník, jenž mu pohár nes’,
pravil, když slyšel: „Pane, věz,
sněm váš byl neplně veden;
scházelť vám přec pán jeden!
Pán našich srdcí, našich hlav,
větší než sám král Vladislav,
mocnější nesmírnou měrou
těch, kdo nám žití berou.
Mocnější králův světa všech;
marný je vaší hrůzy spěch,
přes vaše bene a placet
nedá Bůh lid svůj kácet!“
Vyskočil Albrecht rozlícen:
„Pikart jest věru sluha ten!
Šelmo, však doznáš ty nyní,
jak s tebou Pán Bůh míní!
On že má povrhnouti mnou?
Spálím tě tady před branou,
tak bude po vyrovnání!
Chcete-li, milí páni?“
„Spálit mě můžeš, třeba hned,
kdož pak teď žije na sto let?
Dřív-li jdu rok neb dvě léta,
stejno jest pro mne kmeta.
Takou mne smrtí nezlekáš,
okamžik vezmeš, věčnost dáš, –
sněm váš byl bez Boha veden,
nad námi jest On Jeden!“
Pravil a sivou hlavu vznes’,
ukázav vzhůru do nebes:
„Jsouť vaše dekrety známy,
Hospodin bude s námi!“
Vstal kancléř zlícen na nejvýš,
sedadlo zvrhl, svíci, číš...
„Svažte jej!“ vzkřikl, žár v oku,
sáhaje rukou k boku.
Chtěl dobýt meče kancléř snad?
Kdo ví – hluk kolem; v před i v zad,
na boku něco se kmitá:
oheň! Šat pánův chytá.
„Pálí to, běda!... Sluho sem!“
Šerpa juž hoří plamenem,
vzňala se, mysl když trhlá
se stolu svíci zvrhla!
Stržena šerpa; kancléř zbled’.
„Na koně, páni, ruče, hned!“
„Na lože jdi raděj, pane,
tvář jindy siná plane.“
„Na lože? za dne? ani krok!
pojedu; nechať pálí bok,
lazebník v Krupce jej zhojí,
za bolest lov můj stojí.
Spoutejte raba, řečí dost,
tady buď biče ještě prost,
pokutu nechám až v Krupce.
Odveďte toho hlupce!“
Na to pán z Koldic: „Ohó, stůj!
Šimon je věrný sluha můj,
zlou by mně pohanou znělo,
kdyby se takto dělo!“
„Aj, pane z Koldic, hodláš snad
pikarty králi ukrývat?
Zákonům zemským už k vůli
beru jej přes tvou vůli.“
„Můžeš mě pohnat, kdy jen chceš,
Šimona přec mi nevyrveš...“
Ten však dí z nádvoří veden:
„Rozsoudí Pán nás Jeden.
Nech, pane dobrý, k čemu strach,
stár jsi, buď ve svých komnatách,
slábi jsme na tomto místě;
večer se vrátím jistě!“
Spoután, jak pyšný Albrecht chtěl,
týrán byl, ale neúpěl;
hrd hlavu pozvedá šedou,
oděnci ven ho vedou.
Vyjeli z tvrze; mlhy kol
vzpialy se jezdcům nad chochol,
doubravy jako by spaly;
jezdcové pospíchali.
Na hnědém koni kancléř vzad,
oko se smyká jako had...
„Oj, milý Václave, běda!
v srdce mi úzkost sedá.
Hlava mi hoří, plane krev.“
„Pane, tím vinen náhlý hněv...“
„Nohy mne pálí, hruď studí...“
„Zima se v horách budí...“
„Ošklivá zima! Dál však, dál!...
Neslyšel’s, jak se kacíř smál
uprostřed průvodných lidí?
vidíš ho? zrak můj vidí!
O hlavu větším druhů jest...“
„Mámení smyslů, stín!...“ „Ne, lest,
teď zvedá ruku výš hlavy –
mluví, slyš: Bůh nás spraví!“
„Sraz mu ji mečem!“ „Vždyť to klam!“
„Není!...“ a hněviv kancléř sám,
přiklusav na rychlo k stráži,
ruku – ne, mhlu jen sráží.
Padá meč těžký, chabne páž...
„Šetři se, chorý pane náš,
oviň se pláštěm, jsme brzy
na Krupce, tvojí tvrzi!...“
Jeli; pan kancléř něm a bled,
hned jako oheň, hned jak led,
na ňádra hlava se kloní,
Bůh ví kde duch se honí.
Stená: „To pálí! zpružte krok,
uhoří hlava, hruď i bok,
hle – a zas v mlžnou zří chmuru –
zase má ruku vzhůru!“
„Spoután jest, pane, jak byl dřív,
pohyb to pouze koňských hřiv,
vítr je do výše zdouvá...“
„Ne, ne!...“ a kancléř couvá.
„Není to hříva, ruka jest,
poznávám jasně hnát i pěst,
čnít také prst vidím k nebi –
což nemám očí v lebi?
Uťněte ruku v jeden ráz!“ –
„Stalo se!“ – „Stalo? ne, už zas!...“
„Pohleď, ať srdce už věří,
zde jest...“ „Pryč, pryč s ní, zvěři!
Za kořist lačný měj ji vlk, –
a což ten kacíř?“ – Věru zmlk’
na krev, jež vytryskla z rány,
slétly se lačné vrány.“
„Vida, jak skrocen chlapský vztek!
Dobře! však má-liž obvazek?
Musí nám soudruhy říci,
než půjde na hranici.
Musí!... Ó běda, zas ten pal,
úzko mi, hrozno! Páni, v cval,
nedbejte, bolest mě zmoří,
útroby zrovna hoří!“
Jeli... „Jsme doma? hynu už!“
„Okamžik, pane, jen se vzmuž,
mlhy se kladou, den krásný...
s tvrze nás vítá hlásný.“ –
Do brány vjeli, kancléř vzdech’,
zachvěl se v hrudi, v údech všech,
vedli ho v síň plnou záře,
Šimona do žaláře.
„Doma jsem, doma, bohudík,
rychle, kde lékař, lazebník?
Zdráv musím povstati k ránu!...“
Uvedli oba k pánu.
„Lékaři, zdraví dej a klid,
k hranici zítra vést chci lid,
v žhavém by vzplanul jí klíně
chám jatý na Bílině.
Krvácí tuze, nedej Bůh,
aby nám před svítáním ztuh’;
obvaž jej, nešetři líku,
zachraň ho, lazebníku!
Zbrojnoš mu cestou ruku sťal;
chci, bys jej ohni zachoval,
spěchej, kéž zdaří se píle,
slunce než dojde cíle!“ –
Cíle než dospěl slunce let,
dokonal kancléř, umřel kmet,
z tvrze však vzlétli tou chvílí
havran a holub bílý.
Zakroužil havran v černý les,
k Bílině holub peruť vznes’,
Koldický žalem se kácí:
„Šimon můj, hle se vrací!“