Noc před bojem.

Noc před bojem.
Noc před bojem, – Vstal s lože Otakar, vždyť nelze spát, když hruď rve hněvu spár, a nelze spát, když v lestné zrady tuše v stesk křídla noří rozbolená duše a polekané nese mysli zpět, co dávno vůkol zapomněl už svět. – Ten kříž, jejž král nes’ samlandskému lidu, zle jeho srdce pálí bez poklidu a tak jej potírá a tak jej moří, jak on ten tichý lid, a leb mu hoří. – I zachvěl se, a jak by zděšen byl, zrak stranou k ohni stráže obrátil, jenž bujným šlehem v táboře se kmital a při vrcholu modrojasně zkvítal. – Král v dumách hledí do plamene zřídla, a hle, jak vzrůstá ono divné světlo! Jak velký plivník rozvinuje křídla, z nichž každé tknutím dálný kraj by zhnětlo, 22 a jak se výší v rudných jisker roji, zří Otakar, že postať v ohni stojí, jež pod oblaky temeny se zvedá a žhavým okem jeho oko hledá. V kříž na prsou má ruce položené, kol čela pak, jež mohutně se klene, je z lípy ratolestí úpleť zvadlá, a těžkým smutkem kryta je tvář vpadlá. Jak bleskem stižen stojí Otakar – zda pravda jest, či divný ohně žár? Leč čím víc odvrací tvář čarné výhně, tím mocněji vždy oko nazpět tíhne, až zdiveno tkví rudém na plameni... „Slyš,“ mluví kdos, či větru je to chvění, jenž křovím probíhá a řeky trestí? I žasne král... Zjev ohně smutně věstí: „Slyš! Perunův jsem kněz, zřec nejprvnější, kdys v krásném Polabí mé bylo dlení, chýž rodných bratrů bývala mou skrejší, ty’s zhubil nás a Samland náš už není! A háje bývaly tam našich bohů, kde lid se scházel v zpěvném velebení, však padlo vše, kam ty jsi šinul nohu, a svatých hájů v Samlandě už není! Jich lípy posvátné, jich kypré skvosty, ty živé chrámy k ducha ponoření, 23 ty’s podťal je a sžeh’ i s letorosty, jen holá poušť – lip v Samlandě juž není! Kde z rohů Svantovíta hojnost chutná? kde srpů zvuk? Ach, zbraně ryčné znění vše vzalo nám – jen píseň zbyla smutná, mír, blaho, láska v Samlandě juž není! Dřív Radhostova probíhala brůna hvozd líbezný – teď mečem vrah jej plení a písní oplzlou v něm chví se struna – ach, svaté krásy v Samlandě juž není! Kde mohyly? kde břízy bělokoré? kde oheň soudný, sladké varit znění, jichž zvuky léčilo se srdce choré? Ach, zpěvných léků v Samlandě juž není! Kde zlaté číše pod svatyně krovem pro jarní bohů s lidmi veselení? Vše křižáckým je uloupeno lovem, ni půdy hrst už vlastnictvím nám není! Oj, rudnout bude Rudov po sta věků, a krve proudy vnikat do osení; tam zabil jsi nám sílu, vrahům k vděku – kde dlí, kde spí? Rci, u Rudova není! Tam od žen muže vodil’s na popravu, noc zjasnil’s na požár, jenž hrůzou plane, 24 z žen vdovy jsou, jež žalem střihou hlavu, – však věz, i země tvá se vdovou stane! Vlast po otcích, jež chléb dávala dětem, jak matka sílu prsy v odkájení, tu vzal jsi nám – syn rodný žebrá světem a v Samlandě mu dávno bratra není. Ty’s sekerou nás učil svojí věře, křtem nazýval jsi naše v krvi mření, dnes zve tě papež za to hlavou sběře a zavraždit tě knězi hříchem není! Tak proti bohům boje vedl’s kruté, již dali tobě slávy dovršení, teď ztuply však tvé zbraně v slunci kuté, tvé slávy, králi zklamaný, juž není! Ty’s zradil Římu krevné pobratřence, nuž, v zradě buď též tvoje probuzení; ať vetřelec rve vavřín tvého věnce, ať na tvém též jak na našem ho není! Ta cizí zášť, jež v boji bohy klatém tvým mečem ubila nás v lstivém vření, buď také tvým i památky tvé katem – tvé koruny – tvé hlavy zítra není!“ *** 25 A zase plamen šleh’ – a klesl kmitem, jak náhlý blesk, když z mraku níž se vije, až v ohnisku se ukryl popelitém. A v srdci králově se líhly zmije. – 26