Jan Jesenský.

Jan Jesenský.
Zvon svatvečerní oněměl; Jan Jesenský sám v kobě dlel, a divně se mu srdce chvělo; bylť prvně pitval lidské tělo. A bádal, zkoumal zas a zas, a jako střela letěl čas, až zory blížila se chvíle; Jan umdlen, teskliv ustal v díle. Tich na stolec se usadil a klenbu čela dlaní kryl a snivým okem před se hledě dál tonul duchem v tělovědě. A na mrtvolu zírá něm – hruď chví se citu záchvatem, zrak mlží se, ret bledý šepce... Sen divný rozkřídlil se v lebce. 135 Jan stená... Hrozno! Mrtvý muž zas živ je, vstává, stojí už; šíj přímí se, tvář rudne bledá, a ruka zvolna výš se zvedá. Zrak temný jasně hledí z řas, z úst dutý plouží se mu hlas, v tvář mistru bolestně se dívá a oholenou hlavou kývá. „Chceš člověka znát stůj co stůj? Jak líto mi tě, Jene můj! Ty’s dychtiv zkoumal lidské tělo, jež nad tebe přec mistra mělo. Ty’s rušil je, ač, vše bys znal – pro dobrou věc jsi vykonal, tož pro věc dobrou, čas až vzplane, též tobě odplatou se stane. Za rok a den – to krátký čas, – zas jiný mistr na úžas všem učiní ti hrozně, lítě, co na mně ty jsi konal skrytě. Z úst jazyk vyřízne ti kat, pak na lešení budeš sťat, a tělo tvé – jak v hvězdách psáno – všem k hrůze bude rozřezáno. 136 Ó běda nám!“... V tom svěže zvon zní Bohu jitřní na poklon, a mrtvý na znak zpět se kácí... Sen prch’, Jan procit’: „Nuž zas k práci!“ Ó strašný, hrůzoplodný sen! Zda výstraha či přelud jen? Co, mistře, v duši se ti děje, že k Týnu zříš a hruď se chvěje? Co vidíš tam v té spoustě mlh, že ret tvůj zbled’, a pohled zvlh’? Zlým za dobré svět druhdy platí, leč ti, kdo za vlast mrou, jsou svati! 137